„Dospívali jsme na přelomu devadesátých let, kdy jsme chodili do prvního spolča. Tehdy nás na celý život ovlivnil P. Adam Rucki, který v Napajedlech vedl duchovní obnovy v charismatickém duchu,“ vzpomínají manželé Kateřina a Václav Elsnerovi z Hluku. Později pro ně bylo zásadní setkání s komunitou Emmanuel a Ludvíkem Kolkem v Brně. Zde budoucí manželé prošli obnovou v Duchu svatém podle Sieverse. „Byli jsme také členy společenství u sv. Tomáška, které vedl Jan Mráz, zvaný Chmura. To nás silně zasáhlo,“ doplňuje Václav. Po pár letech prožitých v Brně se manželé už s dětmi vrátili do rodného Hluku na Slovácko.

„Zhruba před dvaceti lety jsme zde založili společenství ryze ze sobeckých důvodů. Bylo nám totiž jasné, že pokud se nebudeme pravidelně modlit s více lidmi, tak si vždy najdeme milión důvodů, proč se nemodlit – nemocnými dětmi počínaje a prací na zahradě nebo v domě konče,“ upozorňuje devětačtyřicetiletý Vašek. Spolu se ženou proto oslovili několik přátel a se svolením tehdejšího správce farnosti P. Jaroslava Kapuše se začali scházet jednou týdně před svatostánkem.

„Schéma je dodnes stejné. Začínáme vždy blokem chval, modlitbou a rozjímáním nad Písmem a končíme prosbami. Manžel hraje na kytaru, a tak nechybí ani zpěv,“ prozrazuje pětačtyřicetiletá Katka. Kromě toho se členové každým rokem účastní duchovních obnov a před koronavirovou pandemií jezdili také pravidelně na charismatickou konferenci. Dále se zapojili do Setkání modlitebních skupin tzv. SMS. Díky tomu se dostali do kontaktu s věřícími z celé východní i severní Moravy.

Po večerech chval založili scholu

„Přirozeným vývojem vznikly před dvanácti lety Večery chval. Měly jsme v té době tři dospívající dcery, jimž jsme chtěli nabídnout kvalitní využití volného času. Všechny se v základní umělecké škole učily na něco hrát a chodily také do sólového zpěvu. V pubertě už děcka neopijete rohlíkem. K víře je třeba, aby zakusili Boží přítomnost. My jsme to zkusili přes hudbu a zpěv. Založili jsme scholu, jejímiž členy byly i děti našich přátel,“ popisuje Katka.

Večeru chval se účastnili místní i věřící ze širokého okolí. Dětem ale přibývaly roky, po studiích vylétly z hnízda a kapela se rozpadla. Členové společenství ale nesložili ruce do klína. Elsnerovi už předtím vnímali, že by měli předávat dál to, co načerpali. S požehnáním nynějšího faráře P. Josefa Janka proto zorganizovali s týmem dalších farníků v letech 2018–2019 kurzy Alfa, jimiž prošlo okolo osmdesáti lidí nejen z Hluku, ale i okolních farností. V roce 2020 navázali pak Obnovou v Duchu svatém. Na pomoc si pozvali faráře z Dolních Bojanovic P. Petra Karase, který do Hluku dojížděl sloužit s týmem ze své farnosti. Ke službě ale začali být zváni i Hlučané.

Nejdříve na přímluvnou modlitbu do Prahy a později také na misie, které v Uherském Hradišti pořádali františkáni. „Pomáhali jsme tehdy ve farní kavárně. Při seminářích P. Eliase Velly na Velehradě a na Dnech víry v Uherském Hradišti s P. Patem Collinsem jsme zase sloužili přímluvnou modlitbou. Nabídky do služby přicházely bez našeho přičinění samy,“ prozrazují Elsnerovi.

Společenství, které drží při životě

Zároveň přiznávají, že zapojení do nejrůznějších aktivit v církvi při zaměstnání na plný úvazek je často velmi náročné. Na druhé straně ovšem obohacující. „Za ty roky jsme se setkali s mnoha úžasnými lidmi a prožili v zakoušení Boží přítomnosti krásná společenství i radost,“ shodují se.

Manželům Elsnerovým a dalším členům společenství je jasné, že pokud chtějí žít s Bohem, musí na sobě stále pracovat. Před koronavirovou pandemií proto tři roky dojížděli do Zlína, kde se účastnili tzv. Večerní univerzity. S tamním správcem farnosti P. Kamilem Obrem ji vedli členové společenství z Martindomu v Bratislavě.

„Doba covidová ukázala, že u někoho cestička k Pánu Bohu rychle zarostla. Bylo velmi jednoduché v neděli zapnout televizi a nemuset se vypravit do kostela. Potom bylo ale ještě jednodušší tu televizi nebo počítač ani nezapínat. Pro mnohé bude obtížné se nyní restartovat. Pro nás je důležité, abychom se setkávali a sdíleli s druhými své radosti i starosti. To nás drží při životě. Potřebujeme se jeden o druhého opírat, jinak se neposuneme dopředu,“ tvrdí manželé.