P. Kamil Obr, Zlín 

Moje zkušenost za dvacet let kněžství je spojena se třemi druhy farností: vesnickou spojenou s centrem pro mládež, středně velkou v poměrně religiózní oblasti a na české poměry velkou v krajském městě. Na všech těch místech se mi pro oživení farnosti osvědčilo aplikovat tři skutečnosti: 1. Lásku k Bohu – někdy o Bohu mluvíme málo, někdy naopak až moc. Ale vždy je poznat, je-li naše víra postavena na upřímném vztahu, nebo jde jen o formálnost. 2. Lásku k bližnímu – vycházím z předpokladu, že každý chce být milován, a snažím se tak lásku projevit. Myslím ale, že nestačí jen mít rád: důležité je, aby lidé vnímali, že jsou milováni. 3. Normálnost – toto slovo je pro mě od mládí velmi vzácné. Není v něm skryta snaha o přizpůsobení se trendům, ale hledání společné řeči. Je nutné vstupovat na roviny, ve kterých lidé žijí reálný život, a ne se „vznášet v oblacích“. Mám pocit, že spojením těchto tří skutečností vzniká dobré podhoubí pro opravdové přijetí Krista za Pána vlastního života.

P. Pavel Macura, Valašské Klobouky 

Na prvním místě oživuje Duch Svatý. Moje zkušenost z naší krásné a živé farnosti je tedy na prvním místě: nestát mu moc v cestě a naslouchat jemu a lidem, kteří mají mnoho nápadů. Učit se navzájem si naslouchat, probírat to v tichu s Pánem, a on se vždy ozve – to je moje zkušenost. Až pak přichází vše ostatní: slaďování různých pohledů, společné hledání, inspirování se navzájem, vymýšlení atd. Z mého pohledu je role kněze ta, aby žehnal snaze o službu ve farnosti i jinde, povzbuzoval, někdy koordinoval, někdy poradil nebo něco nadhodil, pomáhal svátostně a hlásáním Božího slova – aby cíl byl vždy Ježíš a jeho evangelium. Těší mě, že jsou ve službě farnosti zapojeny všechny generace a že se daří vyvážený postoj ke službě: jak aktivity, tak snaha o osobní duchovní formaci. Myslím, že to je velmi důležité, aby nedošlo k určitému prázdnému aktivismu, ale mohli jsme spolu vytvořit prostor, kde rostou plody.

P. Ladislav Kunc, Kunovice, dříve Vlčnov 

Vzpomínám na období, kdy jsem mohl mít během nedělního dopoledne jen dvě mše svaté. Vznikl tak prostor prožít bohoslužbu „bez limitu“ a více do hloubky. Ne snad dlouhým kázáním nebo vrstvením pobožností, ale zdůrazněním toho důležitého – například grafickým ztvárněním hlavního poselství promluvy. Zároveň to byla možnost, jak být po skončení mše svaté s farníky, kteří mohou přijít jen v neděli, naslouchat jejich radostem i starostem třeba v improvizované farní kavárně. Nyní mám dopoledne tři bohoslužby, takže mi po skončení jedné nezbývá než nasednout do auta a pokračovat na další. Ale věřím, že opět něco vymyslíme. Jiná věc, která v minulé farnosti přinesla plody, byla nedělní bohoslužba slova pro malé děti (4–8 let), tzv. Kubík. Děti, které doposud do kostela nepřicházely, se nyní těšily. Odešly po vstupní modlitbě na faru, kde měly program šitý na míru, a vrátily se na přinášení darů. Přijaly tak kostel za svůj, a když nastoupily do školy, už se znaly z kostela. Vyrostl z nich postupně základ nové mladé generace, podhoubí pro vznik nových aktivit „zdola“ – misijního klubka nebo setkávání při večerech chval.