Na novou inscenaci režiséra Miroslava Bambuška s podtitulem Josef Zvěřina a zápas za duchovní svobodu v komunistických kriminálech přichází divák jako před netradiční „komisi“. Na scéně jej vítá strohá řada stolů s lampičkami a tlustými svazky, za nimi pětice herců jeden přes druhého vykládá dějiny Československa, každý z jiného úhlu: z pohledu obětí (zde Zvěřiny, ale též Oto Mádra, Růženy Vackové, Josefa Berana či Stanislava Zely), služebníků totalitní moci nebo z pozice objektivního studia historie. Až o překot se pak čtou archivní dokumenty, doznání a protokoly, na plátně v pozadí problikávají záběry z věznic, tváře nespravedlivě vězněných a zavražděných a do toho strop Sixtinské kaple či katedrála v Remeši se Zvěřinovým uměnovědným komentářem.

A do této podívané promlouvá klidný hlas herce Miloslava Mejzlíka, který ztělesňuje Zvěřinu. Hovoří o přímo „slavnostní atmosféře“, kterou pociťoval, když jej poprvé zavřeli – byla to přece příležitost sloužit v kriminále jako kněz.

Zvěřina strávil v komunistických žalářích od roku 1952, kdy byl ve vykonstruovaném procesu odsouzen za „špionáž a velezradu“, celkem 14 let (z původně vyměřených 22). Po více než roce u PTP a na Mírově prošel pracovním táborem Jáchymov, nechvalně proslulou Rudou věží smrti ve Vykmanově, kde drtil uranovou rudu, poté Leopoldovem a nakonec Valdicemi. Opakovaně byl trestán korekcemi a trýzněn při výsleších. A po celou dobu se tajně věnoval pastoraci, promýšlel uměnovědné otázky i teologii agapé.

V tom ostatně pokračoval i po svém propuštění, kdy nesměl oficiálně působit. Mezi prvními podepsal Chartu 77. Po pádu komunismu založil Českou křesťanskou akademii, kterou krátce vedl, než náhle zemřel při koupání v moři nedaleko Říma.

V pozoruhodném scénickém dokumentu založeném i na Zvěřinových spisech či na díle P. Antonína Mandla skvěle účinkují také herci Marek Pospíchal nebo Cyril Dobrý. Hudba k němu se nahrávala mj. v želivském klášteře, kde se v 50. letech v internaci ocitlo více než 460 kněží a řeholníků. Na diváky se hrne smršť informací, souvislostí a historických křivd i zlomyslného výsměchu mocných. Ambice vzdělávat a angažovanost je neskrývaná – tvůrci jako by dávali najevo, že máme na pochopení souvislostí málo času. „Za to, že dnes máme svobodu, musíme děkovat mnohým. A jedním z nich je i Josef Zvěřina, který se nezlomil. Obětoval svůj život službě druhým a takových lidí je dnes málo. Přesně tyto lidi silného a nezlomného ducha dnes potřebujeme před sebou vidět,“ uvedl na zářijové premiéře režisér Bambušek.

Pro tohoto tvůrce je typické, že se nebojí expresivní politicko-sociální kritiky současného dění. To se ostatně ukázalo i na jiném jeho vydařeném představení ve Studiu Hrdinů – v Kacířských esejích (premiérovaných 16. ledna 2020). Ty si při hodnocení odkazu filozofa a chartisty Jana Patočky neodpustily ani trpké narážky na současný tuzemský establishment.

Traktáty vyťukané morseovkou

Pevnost Zvěřinova charakteru a to, že nic nevzdával dopředu, dal kněz a církevní historik Tomáš Petráček na besedě po premiéře do kontrastu k typické české tendenci rezignovat. „Dopředu to ‚balíme‘, třeba teď s volbami. Oproti tomu Zvěřina vyťukával morseovkou přes zeď vězení latinské traktáty,“ zdůraznil Petráček. Jeden ze Zvěřinových známých, disident František Srovnal, zase připomněl, že teolog své špatné zkušenosti moc nesdílel: „Těžko jsme to z něj páčili.“ Historikovi Jaroslavu Cuhrovi, který se v Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd ČR věnuje mj. perzekuci církve v bývalém Československu a česko-vatikánským vztahům, bylo v době Zvěřinova úmrtí 18 let, přesto na něj už tehdy udělal hluboký dojem. „Byl naprosto úžasnej!“ svěřil se. Představení je naplánováno také v Pardubicích, Kolíně či Broumově (program na studiohrdinu.cz). Po všech reprízách budou následovat besedy, kterých se zúčastní mj. kněží Pavel Kuneš, Benedikt Mohelník či Ladislav Heryán nebo historici Jan Synek, Petr Blažek, Vojtěch Vlček a Petr Koura.

Duchovní a totalita. Studio Hrdinů, režie Miroslav Bambušek. Premiéra 17. září 2021, reprízy viz studiohrdinu.cz