Umělkyně Kateřina Šedá umí lidi zvednout z křesla stereotypu a dát je dohromady. Z cizinců udělat sousedy, bližní. Nedávno zajímavým způsobem potěšila obyvatele jednoho hornorakouského domova důchodců. Umím si asi představit, co to je, odejít na stáří někam, kde nikoho neznám. A těmto lidem umístila před penzionát ptačí budky a krmítka. Ne ledajaké. Vytvořila je s nimi podle jejich vzpomínek. Jsou to malé modely domů, ve kterých žili, jejich zmenšené domovy. Nejvíc ožívají v období, které je pro seniory nejtěžší – v zimě a při příchodu jara.

Děti bez domova to mají s kořeny komplikovanější. Proto se ředitelka jednoho Dětského domova v Krásné Lípě domluvila s jednou zahradní designérkou a vymyslely unikátní projekt: komunitní zahradu hned za plotem Dětského domova. Jmenuje se DivyZná a stala se symbolem pestrého otevřeného světa, do něhož děti musí v dospělosti vplout. Je to i místo, kam si mohou zvát návštěvy, zasadit zde strom, vracet se sem a získat tady své kořeny.

Někdo na sídlištním asfaltovém plácku vymaluje skákacího panáka, jiný postaví pouliční knihobudku, další prošlapou zapomenuté stezky mezi sudetskými obcemi (třeba Stezku svobody v Jizerských horách) a poznají tak sousedy z druhé obce. Jindy se raduji jen z uklizené cesty, kterou denně chodím do práce.

Drobnosti, řeklo by se. Ale jsou větší, než se zdají být. Jako ty příběhy, které nám tak rádi čtenáři sdělují v rubrice „Bůh v mém životě“. Životní historky, z nichž získáme pocit, že jsou Božím darem z nebes šitým na míru. Maličkosti, které koření v nebi.

Kdo je věrný v maličkostech, bude věrný i ve velkých věcech – praví nám evangelium. Ale první, kdo toto naplňuje nejvíc, je Bůh sám.