Cestovala jsem Slovenskem dva týdny před papežskou návštěvou. Žádné billboardy, žádné vývěsky, jen sem tam pozvánka v kostele nebo leták za výlohou. Copak se Slováci na Františka netěší? Ptám se na to taxikáře cestou na romské sídliště Luník. „Už nejsou devadesátá léta,“ odpoví čtyřicátník a trochu se zasní. Tenkrát se v Levoči na mši s Janem Pavlem II. sešlo neuvěřitelných 650 tisíc lidí. „Byli jsme po tom hladoví. Kdo z nás a našich rodičů do té doby viděl papeže?!“ Znovu se ptám prodavačky v obchodě s liturgickými předměty: „Vy tam půjdete?“ – „Ani nevím,“ odpovídá, „viděli jsme Františka v červnu v Římě.“ Ano, kdo by přišel jen „vidět papeže“, ten se nyní snadno nechá odradit protiepidemickými opatřeními, nepohodlím s registrací, časným vstáváním a dlouhými hodinami čekání za nejistého počasí. „My tady nechceme lidi, co by sem přišli jen okukovat,“ potvrzují mi salesiáni na Luníku. „Ať místa v sektorech obsadí ti, kdo budou na setkání připravení, komu to doopravdy něco dá.“

Už za pár dní budou nejspíš komentátoři srovnávat, o kolik tisíc „přilákal“ František méně než jeho svatý předchůdce, a budou spekulovat o důvodech. Tato čísla ale nejsou rozhodující. Děkujme za každou duši, ve které něco z Františkovy návštěvy do hloubky zakoření. Za každé zrno, které padne na úrodnou půdu.