Hluboký a plný silných emocí, avšak nepatetický – takový je tento dokument režisérky Adély Komrzý (nar. 1992), který je od minulého týdne k vidění v českých kinech. Sleduje práci lékařů Ondřeje Kopeckého a Kateřiny Rusinové – zakladatelů a vedoucích oddělení paliativní péče pražské Všeobecné fakultní nemocnice (dnes už samostatná Klinika paliativní medicíny). Dvojice doprovází pacienty, jejichž zdravotní stav se nejspíš už nezlepší – a o to důležitější jsou pro ně chvíle s rodinou, usmíření a přijetí odchodu z tohoto světa.

to průkopníci s průpravou ze zahraničí školí mediky i „hotové“ lékaře v Česku v tom, jak s pacientem mluvit, na co jej ptát a jak zjistit, co si opravdu přeje; zda chce v léčbě pokračovat a dožít „na přístrojích“, nebo je pro něj lepší odejít v domácím prostředí.

V takových rozhovorech jde o hodnoty. Podle obou lékařů by se jim měla věnovat přinejmenším stejná pozornost jako dotazování, „jak přesně pacienta bolí na hrudi“. A někdy to znamená i vydržet mlčet, mj. při rozhovorech s rodinnými příslušníky, kteří si přejí slyšet dobré zprávy. Film tak poukazuje na skutečnost, že nejčastějším důvodem stížností na ošetřující personál je, že špatně komunikuje – ne, že špatně léčí.

Na plátně hovoří také několik pacientů s nevyléčitelnými nemocemi. Zatímco někteří – mladí tátové a mámy od rodin – bojují do poslední chvíle, jiní – starší vdovci a vdovy – bývají rezignovaní. Někteří s lékaři hned naváží přátelský vztah, jiní si drží odstup a dialog jim není příjemný.

Potlesk s úsměvem a kapesníkem

Snímek ve Varech bodoval v soutěžní sekci Na východ od Západu, kde získal zvláštní uznání poroty. Diváci premiéru ocenili minutovým potleskem vestoje s úsměvem a kapesníkem a více než hodinovou besedou, ze které nikdo neodešel.

Natáčení trvalo tři roky. Režisérka Komrzý, která má mj. na kontě Cenu Andreje Stankoviče za svůj bakalářský film Výchova k válce (2016), chtěla původně natočit sociální kritiku fungování českých nemocnic – sama přišla o blízkého člověka, aniž by byla o jeho stavu lékaři dostatečně informována a mohla situaci přijmout. „Tehdy jsem potkala Kateřinu s Ondřejem, kteří na věc měli úplně jiný pohled,“ vzpomínala Komrzý na promítání pro novináře minulý týden v pražském kině Světozor. Oba lékaři se tam setkali dokonce s názorem, že působí jako „herci“ či „hrdinové“ – natolik je jejich zájem o pacienty laskavý a chápající. Ostatně Rusinová mimo medicíny vystudovala i DAMU, což jí v komunikaci pomáhá. Kopecký ale záhy uvedl na pravou míru, že role lékařů rozhodně nebyla a není herecká: „Náš cíl je navázat v krátkém čase s pacientem a jeho rodinou vztah důvěry. Nejsme spasitelé pro závěr života. Mnohdy se pacientům v dobré víře nutí mnohem více, než si přejí, a jim to ublíží.“ A Rusinová jej doplnila: „Nejde o to, udělat to jednoduché, ale přinést do těžkých chvil smysl.“

Spiritualita těch, kdo odcházejí

Dílo se provokativně táže, co je vlastně divného na tom, potkat člověka na konci života. Nabízí tak pohled na alternativu eutanazie – paliativní péči, které se u nás věnují lidé nejen v hospicích, ale také v desítkách nemocnic (z celkových 200 zařízení služba podle dvojice lékařů funguje v desítce dobře a ve třicítce „jakž takž“). Vzhledem k tomu, že v nemocnicích umírá asi 70–80 % obyvatel Česka, je to zoufale málo. A kvůli stárnutí populace bude paliativa v budoucnu ještě potřebnější. Nadějí je, že lékařská komunikační expertiza, ve které Rusinová s Kopeckým školí, na pacienty působí příznivě: ve výzkumech byla už prokázána na tisícovce lidí.

Film se vyhýbá černobílým pohledům, nedeklaruje žádná stanoviska ohledně náboženství ani nevynáší ploché teze o „smyslu utrpení“ – sami lékařští protagonisté nemají na mnoho otázek jasné odpovědi a neskrývají to. Přirozeně z něj však dýchá duchovnost, ač se tu o Bohu v podstatě nemluví. Spiritualita umírajících totiž nekoreluje s počtem křesťanů, který se ukazuje ve sčítání lidu – jak po promítání poznamenal Kopecký, který se sám hlásí ke katolické církvi.

Jednotka intenzivního života. Režie Adéla Komrzý (Česko 2021), v kinech od 2. září 2021