7. 9. 2021
|Tíhu z nevyřešených rodinných sporů nosí na svých bedrech snad každý. Jak si navzájem porozumět a odpustit? Zeptali jsme se psychologa MICHALA PETRA.
Zkrátka začít. Důležité je právě to rozhodnutí, vědomý záměr, že chci s rodiči mluvit. A pak je nutné ujasnit si, o co mi jde: potřebuji být vyslyšený, pochopený, chci od rodičů reakci? Když si neujasním, co chci, můžu být pak zklamaný.
Je to životní proces. Mezigenerační spory, nejrůznější ublížení, zranění z dětství – to jsou hlubinné procesy, které nejde napravit „na první dobrou“. Takže ano, je dobré začít třeba jen tím vyslechnutím. A pak, kdo ví, co bude dál – nikdy nevíme, v co a jak se naše slova dál promění. Život umí překvapit.
Milí rodiče, milý táto nebo mami, rád bych s vámi mluvil a potřebuji vám něco říct, jste ochotní? To je úplný základ, protože rodič by pak mohl vědomě odpovědět: Ano, půjdu si tě vyslechnout. Jeho reakce ale dost záleží na tom, zda je vůbec ochotný vést takový hovor. Rád by si třeba popovídal, ale spíše o vnoučatech, o covidu a nechce najednou vytahovat něco z minulosti. Takže je dobré vytvořit pro takový rozhovor předem prostor. Dále pomůže upřímnost, otevřenost, tím druhému pomáháte, aby se také „otevřel“. Ale není to jeho povinnost, ani nárok. Je zásadní si na začátku ujasnit, co vlastně chcete – pokud jde jen o vyslechnutí, pak druhá strana přece nemusí nic říkat. Když vás zajímá její reakce, pak se jí musíte ptát – a ona musí být ochotná mluvit.
Nerad bych takto generalizoval. Měl jsem klienty ve věku 65 či 70 let, kteří byli komunikativnější než mnozí v produktivním věku, kteří na hovory neměli čas kvůli kariéře, rodině apod. I starší lidé potřebují leccos vyjasnit a jsou také opravdu ochotní pro to něco udělat. V principu jde spíše o typ osobnosti, vnitřní zralost, ale důležitá je také situace, ve které se daný člověk nachází. Často lidé řeší svou minulost, když se dozvědí vážnou zdravotní diagnózu.
Způsobem, jak komunikujete. Je dobré mluvit o sobě ve smyslu „mně se dělo tohle a tamto“, „já jsem cítila to a to“. Tak, aby se předešlo výčitkám typu „vy jste mně zkazili dětství“, „ty jsi udělal strašnou věc“. Protože takové věty mohou být vnímány jako útok, na který druhá strana samozřejmě reaguje obranou. Pokud chcete, aby vás rodič pochopil, třeba se i sám „otevřel“, je opravdu důležité vybudovat prostor bez výčitek, odsuzování. Měl by cítit, že vám opravdu jde hlavně o sdílení vašich pocitů, že jen potřebujete, aby vás vyslechnul.
Svobodná vůle nade vše. Pokud ten druhý nechce, tak prostě nechce. Vy můžete vyjádřit, co s vámi ta netečnost dělá: „Tati, já se tady snažím 10 let otevřít něco, co chápu, že je pro tebe těžké. Nereaguješ, vnímám, že nechceš, jen ti říkám, že je mi to strašně líto.“ Za sebe můžete vyjádřit cokoliv. Ale druhého nutit do reakce nemůžete. Jak jsem řekl na začátku, jde o proces budování, kdy nelze dopředu říci, co a jak bude dál. Někteří lidé se mění až na smrtelné posteli, jiní dřív.
Zdá se mi, že dáváte do přímé souvislosti to pro vás potřebné odpuštění s druhou stranou. Jako kdyby na vašich rodičích záleželo, jestli se vám uleví, nebo ne. Tak to přece není! Já přece odpouštím, doslova se pouštím něčeho, nechávám to běžet – a k tomu nepotřebuji druhého. Opravdu je důležité ujasnit si, o co vám vlastně jde. Často se lidé pouští do komunikace, že si „něco vyříkají“, ale druhá strana ani nechce, protože nevidí důvod, proč by se měla hrabat ve zraněních. A ten pravý důvod může být potřeba přiblížení se. Jestliže tedy mám potřebu přiblížit se ke druhému a brání mi v tom nějaká zlost, můžu si říct: Co já můžu udělat pro to, abych svoji zlost, ublížení, zranění pustil? Vyřešit si zranění z dětství či dospívání je vaše osobní práce. Když to uděláte, neznamená to, že toho druhého člověka odstřihnete, ani že na dané téma rezignujete. Ale jde o to, jestli já – jako dospělý člověk – potřebuju od svých rodičů nějaké rozhřešení nebo přijetí. Často je ve hře, že znovu chci právě to přijetí.
Vždycky hledáme, kudy k tomu druhému vede cesta. Třeba mně se podařilo přiblížit k mému tátovi, když na tom nebyl zdravotně dobře a já o něj pečoval. Vznikly situace, které byly sice náročné, ale i velmi hezké. A když pak dojde k takovému přiblížení, najednou se s tím druhým i snadněji mluví. Takže ve chvíli, kdy chci být se svým rodičem blíž, hledám způsob, který bude jemu blízký.
Jasně, přece „starého psa novým kouskům nenaučíš“. Ten, kdo je vědomější, čili má onu potřebu větší, má se tomu druhému přizpůsobit. Když máte potřebu být si s tátou blíž – on ji má možná taky, ale není si jí vědomý – tak podnikněte první krok. Pokud rád pracuje na zahradě, pomůžete mu a u toho řeknete: „Tati, mně je líto, že se spolu víc nebavíme.“ A to je celé. Dál můžete klidně spolu něco dělat mlčky. Opravdu nejde o to, že si sednete naproti sobě ke stolu a teď budete mluvit, až dosáhnete nějakého odpuštění. Tento proces je opravdu nejen mentální, ale emoční a tělesný. Odpuštění znamená, že já pouštím zranění z minulosti, uvolňuju se do proudu života, do milosti Boží, s důvěrou v život, který je posvátný. Někdy používám metaforu řeky života – nechávám za sebou plynout stará zranění a plavu dál.