Možná je někdo svým nastavením disponovanější se ztišit, usebrat. Je třeba povahou víc introvert, rád sám. Já bych řekla, že modlitba je ale spíš milost, dar, projev Boží přízně. A ano, vlastně talent, hřivna, kterou bychom neměli zakopat. Dostali jsme veliký dar víry a s ním pozvání ke vztahu s Bohem, který se nám zjevil jako milující Otec. Modlitba se stala možnou. Bůh se nám zjevil jako ten, kdo je oslovitelný, kdo s námi chce být, žít s námi náš život! Chápu modlitbu jako odpověď na dar víry, naše ANO Bohu. A to pozvání platí všem, nehledě na osobnostní nastavení. Všichni jsme Bohem milovaní, všichni jsme do toho vztahu s Ním pozvaní.

I talentovaní klavíristé vám ale řeknou, že je třeba se zorganizovat, cvičit, že talent nestačí. Je třeba věci dělat i vědomě, vůlí. Vím, co chci, a znovu začínám, pravidelně, věrně, v určený čas. Chci Bohu děkovat, chci Ho chválit. Trocha disciplíny i v tomto ohledu nám udělá jen dobře. Každý den není posvícení. Ne vždy se nám chce. Láska je vynalézavá a věrná. Jsem s tebou, protože chci; jsi pro mě důležitý, i když se mi úplně teď nechce mluvit, mám hlavu plnou starostí, jsem unavená, ale přesto ti chci naslouchat, i když možná roztržitě… Každopádně tě nechci nechat být, nebo tě dokonce opustit.

Tu analogii vztahu s Bohem a našimi mezilidskými vztahy mám ráda. Denně ráno políbíte manželku a popřejete jí pěkný den, než se rozejdete do práce, denně se jí navečer zeptáte, jak se dnes měla… tak by to mělo být v láskyplném vztahu. Mám za to, že je tomu tak i vůči Bohu. Někdy mám perný den a můj partner to ví, říkala jsem mu, co mě čeká. No tak po skončeném jednání třeba pošlu jen SMS, že to dobře dopadlo a večer že mu řeknu víc. To je pro mě život modlitby – řeknu Bohu ve chvilce mezi událostmi jen krátce, jak to je, s tím, že večer na to budeme mít více času.

Čas – nejcennější komodita

A také si myslím, že někdy Bohu dávám „jen“ věrně, a ano i pravidelně, svůj čas. Prostě nehledím na „výkon“ či „výsledek“ – vždyť kdo ho zhodnotí? Jen Mu dávám sama sebe a svůj čas, a to je přece vzácná komodita! Vždyť ke komu bychom šli? Kdo nám dá víc než Ježíš?

Někdy nemůžeme dělat nic víc než toužit. Přicházet každé ráno, abychom očekávali jeho příchod, jako když čekáme na východ slunce. To, jestli ho zahlédneme, nebo ne, neovlivníme, ale až se nám ukáže, budeme tam. Jsme prostě v očekávání, připraveni. Ženich přijde. Nevíme kdy, ale těšíme se na Něho.

V nouzi i při zdaru

Ne vždy nám to dochází, s kým že máme tu čest. Bůh nás obvykle zajímá hlavně tehdy, když nám „teče do bot“, když něco potřebujeme, když si sami nestačíme. To jsme pak velmi zbožní a modlíme se až úpěnlivě. Ale když se vše daří? Když na vše stačíme sami? Jaká je doopravdy naše zbožnost, to se pozná nejvíc ve dnech volna. Čím to volno zaplníme.

A také nejde jen o to, aby On vyslechl mě. Aby mě utěšoval, miloval a posiloval. Vztah je vzájemnost, láska se sdílí, nemůže směřovat jen jednostranně. Ani mezi lidmi to tak nefunguje. Ano, můžou být časy, kdy něco intenzívně řešíte, máte hlavu plnou starostí, omlouváte se partnerovi, že teď na něj fakt nemáte čas, a on to pochopí, protože vás má rád. Ale při první příležitosti mu ten čas chcete vynahradit, jedete na výlet, víc mu nasloucháte, zajímáte se o něj. Chcete, aby věděl, že vám na něm záleží, a dáváte mu najevo, že jste vděčná za ty časy, kdy vás podržel a nic si nenárokoval. A Bůh je milující a chápající partner. Ale je potřeba Mu dávat najevo, jak je pro nás důležitý, kdy čas pro něj upřednostníme před vším ostatním, kdy pro něj vypínáme mobil a uděláme si volný večer či den. Váš partner vás zkrátka zajímá, chcete ho líp poznat, vědět o něm vše, znát jeho názory. A stejně tak chceme naslouchat také Ježíšovi spolu s davem nebo jen s učedníky, prožívat s ním znovu a znovu ty chvíle, kdy pro nás trpěl, být s ním v Getsemanech, vytrvat pod křížem, hledat ho u hrobu, očekávat s Marií jeho Ducha…

Stále znovu, a přesto neopakovatelně. Být s Ním. Se vší naší ubohou láskou, kterou On nějak zázračně rozmnožuje. Jako ten chleba a ryby malého chlapce.

Modlitbou se měníme

Taková by mohla být naše malá každodenní modlitba. Někdy více, někdy méně, jak okolnosti a slabost těla dovolí. Ale stále znova každé ráno, každý večer, každou noc. Třeba nic nezpozorujeme, ale něco se přesto mění. My se měníme. Přijímáme Ježíšův pohled na život, jsme s ním stále víc zajedno. A po letech soužití už je potřeba stále méně slov.

A pak je tu eucharistie – potřebujeme pokrm na cestu, tu vyživující chvíli, kdy Ježíš přichází nejvíc, jak to jen jde. Ve mši svaté se můžeme učit tomu, jak chválit, klanět se, přijímat, děkovat, spolu s anděly a všemi svatými vyzpívat v srdci svou chválu a díky. Protože On je Nejvyšší, hoden chvály a uctívání, prostě Bůh, Stvořitel všeho – a setkání s Ním mě pozvedá v mé každodennosti. Je to ohromně ozdravné: vždyť můžu poodstoupit od toho svého malého hemžení a pachtění se, od úkolů a termínů – a díky Němu vstupuju do světa nekonečných možností a chvěju se bázní před Stvořitelem. A můžu na Něho promluvit! Ty chvíle chvály, velebení a oslavy pozvedají hlavně nás, pomáhají nám zaostřit nad obzor, vidět dál a víc, svou touhu pak upínat stále náročněji. Je-li On tak veliký, jak poznávám (a vím o tom stále tak málo), tak jaký On ve skutečnosti je? Zřejmě ještě větší, ještě víc jiný. A já, já ho zajímám? Končíme v úžasu, vděčnosti a prosbě o smilování, s díky, že smíme být v tom vzácném vztahu s Ním.

Dobrý pekař peče výborné koláčky – chodíš za ním denně, je úžasný! Pošleš k němu všechny známé: Je to nejlepší pekař v ulici! Říkáš mu to, jak je výjimečný, jak ho miluješ. A ty koláčky! Chtěl by ti to věřit, a tak jednou řekne, že koláčky nejsou, ale že tě v každém případě rád uvidí. Přijdeš i přesto, že nic nenabízí? Opravdu je úžasný? To se uvidí.

Autorka patří do Kongregace milosrdných sester III. řádu sv. Františka, na Cyrilometodějské teologické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci působí jako proděkanka pro organizaci a vnější vztahy.