Od nadšení se pro duchovní život k pravidelné modlitbě může vést nesnadná cesta. Jak tomu bylo u vás?

Vzpomínám si, že v dětství jsem se často zpovídala z toho, že moje modlitba není pravidelná. Až později v době dospívání, po konverzi k dospělé víře, mě teprve začalo bavit odvážně rozmlouvat s Bohem. A ještě mnohem později, až když jsem prožila a pochopila, že jsem milovanou Boží dcerou, až jsem začala pravidelně žít ze svátostí, až pak jsem postupně dorůstala k pravidelné každodenní modlitbě. Právě svátost smíření a eucharistie vedly k explozi skutečné lítosti nad mým životem a slzy, způsobené Božím dotekem, mě přitáhly blíže k Němu. Byla to milost. Vnitřně jsem pochopila, že člověk má v sobě velký adorační potenciál a pokud jej neobrátí k Bohu, začne uctívat sám sebe, věci či jiného člověka – a začne se o ně strachovat. Existuje mnoho různých model. Žádná však nemůže uhasit touhu po Bohu, kterou člověk přirozeně má. Pochopila jsem, že mi nic z toho nepřinese vnitřní pokoj. Nic a nikdo jiný než Bůh. Vzpomínám si, že jsem doslova začala „hledat Jeho tvář“ a v určitém momentu jsem pak byla dojatá zjištěním, že On toužil po mém pohledu mnohem dříve. Pak nelze odpovědět jinak než modlitbou. Říká se, že modlitba je skutečnou modlitbou ne tehdy, když mluvíme my, ale až když slyšíme, co Bůh říká nám. K tomu je potřeba vytrvalosti. A na tom stále pracuji…

Kdy a jak jste si zamilovala modlitbu, objevila její krásu?

Modlitba je pro mě rozhovor s Bohem, je založená na vztahu. Pokud někoho miluji, chci s ním sdílet své pocity, souznít, „být s ním“ v jednotě, darovat se mu. Neumím si představit, že bych na milovaného člověka během dne nepromluvila. Podobně je to ve vztahu k Bohu. V počátcích mi hodně pomohlo setkávání v rámci společenství v Modlitbách matek. Tady jsem se nejvíce naučila spontánní modlitbě, chválám, díkům, četbě Písma a také věrnosti. Tady jsem objevila Boží lásku, a naučila se radostně odevzdat do Jeho rukou. „Pojďte ke mně, všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpočinout“ (Mt 11, 28). Někde jsem četla, že náš největší hřích je nedostatek důvěry v naši osobní modlitbu. Sám Ježíš nám zdůrazňuje důvěru a vytrvalost, když nás vybízí, abychom tloukli, nenechali se odradit a vytrvali. Právě to, že Bohu vše s důvěrou odevzdávám, bez ohledu na jeho načasování a osobní představy, mi dává jistotu a radostnou naději do všedních dnů.

Proč se vlastně modlit pravidelně?

Je opravdu zapotřebí neustále se probouzet k modlitbě, neboť čas nám vymezený Bohem může být kdykoliv ukončen. Je to vlastně náš cíl na této zemi: nezabydlovat se, ale putovat k věčnosti, k setkání s nekonečnou láskou, s Bohem. Je dobré už tady trénovat to, čím bude prostoupena celá věčnost – adorací Boha. Dnes se klade velký důraz na emoce, ale modlitba není vždy o prožitku, nýbrž o věrnosti. Když nebude modlitba pravidelná, časem nebude žádná.

Leckdo mohl v létě prožít duchovní obnovu, poutě... Jak to co nejlépe přetavit do všednějšího života, který po prázdninách řadě z nás znovu začíná?

Každý člověk má v sobě zárodek modlitby. Je potřeba obměkčit své srdce, snažit se zachytit sílu Ducha, který v něm přebývá, a prosit ho, aby naše srdce proměňoval, obměkčoval. Mámeli ve svém srdci touhu a prosíme-li Boha ve jménu Ježíše Krista, jistě nás rád obdaruje bez ohledu na naši ubohost, ve které se zrovna nacházíme. Nedílnou součástí je život ze svátostí, který nás posiluje, když Duch touží a tělo je slabé. Dovoluje tak proniknout na povrch Duchu, který se v nás modlí vlastně nepřetržitě. Jak píše apoštol: „Tak také Duch přichází na pomoc naší slabosti. Vždyť ani nevíme, jak a za co se modlit, ale sám Duch se za nás přimlouvá nevyslovitelným lkáním…“ (Řím 8, 26-27). Důležitým prvkem je také přetrvávající vděčnost, zkrátka stále na něco nežehrat, ale naopak za vše Bohu děkovat. A večer pak usínat s modlitbou na rtech, jak radí duchovní otcové. Jednoduše řečeno je to: touha v srdci, život ze svátostí, vděčnost a věrnost i v malých věcech.

Jak vás modlitba provází běžným dnem? Máte nějaký tip, jak na pravidelnou modlitbu nezapomínat?

Stačí jít po městě s otevřenýma očima, poslouchat, jak se baví třeba naši kolegové v práci nebo se podívat na zprávy. Pokud máte alespoň trochu obměkčené srdce, nemůžete se nemodlit. Doslova za chůze žehnat, odprošovat a přimlouvat se za všechno kolem. Vždyť na světě je tolik materiální a duchovní bídy. Jde to samo. Snažím se i vše, co dělám, obyčejné každodenní úkony a slovní sdělení svým blízkým naplňovat láskou. To je také hodnotná modlitba. Snažím se tedy s různými kotrmelci, aby všechny myšlenky, skutky i modlitba proudily tak nějak nepřetržitě. Pak nemám problém s tím, že bych zapomněla na modlitbu.

Koordinujete českou část hnutí, které má modlitbu přímo ve svém názvu. Jak se vaše modlitba ve společenství maminek propojuje s osobní modlitbou nebo modlitbou v rodině?

Myslím, že jedno s druhým roste. Podstatou Modliteb matek je to, že odevzdávám do Božích rukou sebe, své děti, vnoučata, manžela, duchovní děti a také kněze. Bezprostředně se tedy dotýká mých nejbližších. Nejde jen o modlitbu, ale o jakýsi životní postoj. Snažíte se důvěřovat Bohu za všech okolností. Stejně tak, když se modlíme jako rodina společně, důraz na odevzdání se odráží i v naší modlitbě. Učila jsem děti postupně od mala spontánní modlitbě, ve které Boha chválíme a děkujeme mu, ne jen prosíme… V manželství si uvědomuji, že nejde jen o můj nablýskaný duchovní život, ale že cesta do nebe vede skrze svatost obou. Když jeden mešká, druhý nemůže zastavovat, ale musí přiměřeně zpomalit.