Občas chodím na mši svatou do farnosti, kde slouží kněz ze zahraničí. Nelze si nevšimnout, jak se při kázání probíjí úskalími češtiny. Klobouk dolů, říkám si vždycky, naučit se za pár let takhle dobře česky, za tím musí být velké úsilí a obětavost. Navíc nechat se poslat na misie právě do Čech, kde se lidé do kostelů moc nehrnou, a s vytrvalostí sloužit v zemi s tak odlišnou mentalitou, to je záslužné samo o sobě. Bezděky se mi vybaví mé vlastní pocity, když jsem pobývala více let v cizině, uprostřed tolika pro mě zvláštních lidí a zvyklostí, a domů se vracela maximálně dvakrát do roka. Zkrátka misionářů u nás si velice vážím, speciálně těch, kteří nám nedávají pocítit, že jsou tu za trest a že u nich doma jsou lidé o moc srdečnější a všechno funguje mnohem líp (i kdyby to byla pravda).

Nedávno mě tento náš kněz misionář pozitivně zaskočil – a zřejmě jsem nebyla sama. K závěru všednodenní mše svaté, jíž se účastnilo ani ne deset lidí, nám svou lámanou češtinou sdělil, že se nám chce omluvit za svůj divný výraz obličeje: prý už v dětství o něm lidé říkali, že podle tváře z něj asi bude policajt. Ale on nám chce říct, že je s námi moc rád.

Zasmáli jsme se, ale v tu chvíli jsem si uvědomila, že něco podobného jsem slyšela za celý svůj život už jen jednou, v jedné velké farnosti v Plzni. Shodou okolností tam sloužil také kněz misionář a jeho „vyznání lásky“ farníkům vyznělo pro přítomné asi rovněž překvapivě, avšak velice mile. Tenkrát jsem málem nevěřila svým uším – až jsem se podivila, proč vlastně, když je to takový balzám pro uši i pro duši.

Kdysi při studiu psychologie jsem se dozvěděla, že říct někomu „mám tě rád“ vyžaduje mnohem víc odvahy než projevit hněv nebo druhému vynadat. Zřejmě z toho důvodu, že projevem lásky vstupujeme na nejistou půdu, nemusí se nám dostat stejné odezvy, což je zraňující. Nicméně rovněž platí, co říkával sv. Jan od Kříže: „Zasej lásku a sklidíš lásku…“ Určitě stojí za to inspirovat se od těchto misionářů a učit se novým kouskům – každý tam, kde jsme.