Kombajny sklidily poslední hektary obilí, slaví se dožínky a s krátícími se dny se hlásí podzim a sezóna žehnání aktovek. Je tu začátek školy. Moje prababička vždycky touhle dobou brala do rukou růženec se slovy: „Tak už vám to končí, viď. To je potřeba za prázdniny poděkovat a za školáky prosit. A taky za učitele.“ Vždycky mě tím namíchla, protože jsem si hned vybavil všechny ty soudružky a otravné učení – a utekl jsem se světabolem někam hodně daleko do lesa nebo zalezl na seno. Nakonec mě to ale přešlo a hned následující neděli jsem si při přímluvách dal obzvláště záležet, abych hlasitě a dětsky vroucně odpovídal: „Prosíme Tě, vyslyš nás!“ To když pan farář na Boušíně, kam jsme vyrazili na malou rodinnou pouť, děkoval za šťastný návrat z dovolených a prázdnin a prosil za zdar nového školního roku. Pak jsme šli pěšky lesem domů, stavili se u babičky, večer pekli buřty a dokola si povídali, jak byly ty dva měsíce fajn a že všechno hezké jednou končí, protože něco nového začíná.

Moc bych přál všem dětem takhle pokojný závěr prázdnin. Všem rodičům a prarodičům pak laskavou trpělivost vyprovodit své ratolesti z volných dnů do školy třeba společnou poutí nebo výletem. A také aby s nimi uzavřeli prázdniny s modlitbou chvály, díků a proseb. Ono totiž s vděčností a s vědomím Boží pomoci v zádech se jde do školy ještě líp než s novou aktovkou.