To byste nevěřila, co si lidi všechno nechají po kapsách,“ svěřuje se mi technik v samoobslužné prádelně. Přišel poklidit a mně ještě v obří sušičce schnou peřiny. Chci si číst o výročí stavby Berlínské zdi, ale zdá se, že pán si nemá přes den s kým popovídat a že se dozvím jiné zajímavé věci. Přináší průhlednou pikslu a v ní: sim kartu, střevíček panenky Barbie, desítky šroubků, ale i trsátko. Jedno po druhém mi ukazuje, než z kamrlíku vynese hlavní kořist – považte, z pračky! – už narezivělý odlamovací nůž dlouhý aspoň 30 cm. Co všechno tu lidi zapomenou kromě obligátních lichých ponožek, jejichž místo je v košíku na okně. Co z toho marně hledají?
Jak já jsem kdysi snila o oblékací „bárbínce“, za socialismu nedostupné, a dnes se její růžový střevíček povaluje v odpadu? Kolik z vytoužených věcí jsem dostala a na kolik z nich jsem už zapomněla? Sen vlastnit tramvaj T300, která mi ve třech letech za brněnských večerů učarovala jiskrami, ten se mi nesplnil. Akvarijní rybičky, koťátko, křečka? Spolu se sestrami jsme je dostaly. Rybičky vyskakovaly z vody na koberec, na kotě jsme získaly alergii a křeček se utopil v akváriu. Jednou jsem donesla z karvinského zámeckého jezírka domů na výchovu několik pulců. Když jsem jim chtěla dopřát velkou koupel, vyndala jsem z vany odtokovou hadici spuštěné pračky. O pár minut později plavala rozlehlá předsíň v mydlinkách, ale rodina přijala, že budoucí zvěrolékařka, kterou jsem chtěla být, se musí učit každým dnem. Dnes se tomu smějeme.
Kolik jsme toho dostali a kolik zapomněli? A co nezapomeneme nikdy? Co nezreziví a přetrvá? To, když nás někdo potěšil, srdce naplnil. Ale i to, kdy nás někdo zarmoutil, když jsme o někoho přišli. Jaký že je to nápis na velehradském sarkofágu kardinála Špidlíka? „Věčnost vytvářejí vztahy, které nekončí.“ Žádné střevíčky, ani trsátka.
