Důsledky českého náboženského indiferentismu, k němuž dal Masaryk proti svému přesvědčení silný impuls, promítly se časem i do oblasti politické. Kdo z nás se někdy nezamyslil nad tím, proč v kritických letech 1945-1948 měla česká společnost tak málo protilátek proti marxistické propagandě, že právě u nás mohla být jedinovláda komunistické strany přijata tak velkou částí obyvatelstva s upřímným vnitřním souhlasem? Připomeneme-li si pak, jak snadno mohla být Masarykova státní idea transformována do marxistické podoby, nemůže nás příliš překvapit, že pronásledování církve dosáhlo v době totality v Československu, hrdém na své demokratické a toleranční tradice, intenzity ve srovnání s jinými sovětskými satelity výrazně nadprůměrné.

Hlubším zdrojem pochybné ceny některých starších pokusů o stanovení ideje československé státnosti bylo, že jejich autoři nerozlišovali mezi náboženskou a politickou oblastí. To platí pravděpodobně již o Palackém, docela jistě však o marxismu se pseudonáboženskými rysy. Platí to však, bohužel, i o některých rysech Masarykova myšlení. Pro Masaryka je smysl lidského života mravní, takže mu humanita a demokracie více méně splývají s konfesně jednostranným zaujetím náboženským. Takové splývání není však ku prospěchu ani náboženství, ani politice. Idea státu by měla vyjadřovat pouze politické, světské cíle, a to prostě z toho důvodu, že stát ze své povahy žádné náboženské cíle nemá. Netvrdím, že profánní cíle, které státní moc sleduje, mají být stanoveny bez respektování mravních norem, naopak: Jsem přesvědčen, že představitelé státní moci jsou podrobeni mravním zákonům jako kdokoli jiný a že věřící občan má právo a dokonce povinnost čerpat svou víru v závaznost těchto zákonů z principů náboženských. Ale pozor! Je něco zcela jiného respektovat v politice něco, co je nadpolitické (což je správné), opět něco zcela jiného ztotožňovat politické s náboženským (což je chyba).

Nově vznikající český stát musí mít jako každý jiný úspěšně fungující státní organismus nějakou politickou ideu. Tu však asi není třeba předem pozitivně formulovat, ta se vyjasní převážně sama při řešení problémů, před které dějiny náš stát v budoucnosti postaví. Považuji osobně za žádoucí, aby se tato budoucí státní idea v lecčems shodovala s původní. Kdyby se s ní však měla shodovat ve všem, znamenalo by to, myslím, že jsme se dějinami nenechali o ničem poučit.

Stanislav Sousedík, vyšlo v Perspektivách v KT 5/1993 a v Lidových novinách