„Náš pan kaplan je úžasně ‚šikovné‘ a všechno si umí vyprat sám, ale někdy ruka ženské hospodyně na farách zkrátka chybí,“ uvažuje Eliška Vachová, která dohlíží na praní kostelního prádla v Žarošicích celých 45 let. Práce tam má spolu s dalšími „děvčaty“, jak sedmdesátnice sebe a své dvě pomocnice s laskavostí označuje, dost – v Žarošicích jsou totiž časté poutní slavnosti a koncelebrované mše svaté. Ženy perou u sebe doma, a to tak často, jak je potřeba. Jednou do roka pak přichází generální úklid skladu.

Při údržbě prádla se farní hospodyně a sakristiánky řídí pokyny výrobce na látkách. Alby nebo rochety lze prát dokonce na 60 stupňů v klasickém prášku, kdežto lněné nebo plátěné plachty na oltář se běžně vyváří. „Pokud jsou pokapané voskem, přežehlíme je předtím přes savý papír. Pak se klasicky naškrobí, používáme k tomu přípravek Alba efekt,“ přibližuje Vachová. To kněžské ornáty se zpravidla nejvíce špiní kolem krku. „Moje dcera švadlena tam přišívá takové ochranné límečky, které se dají snadno odpárat a ornát se tak nemusí prát celý,“ prozrazuje sakristiánka. Při čištění ornátů hraje roli i barva závislá na liturgickém období – bílé mariánské se znečistí snáze než tmavší adventní či postní.

Co s vodou z kalichového prádla

U citlivějších materiálů nebo krajkového zdobení je třeba zvolit ruční praní nebo chemické ošetření. „Někdy se musí krajky docela pracně vypárat a pak zase přišít zpět,“ ozřejmuje Vachová. Nejjednodušší je naopak „malé prádlo“ neboli kalichové – údržba purifikatorií (šátků na utření kalicha po eucharistii), lavab (ručníků pro kněze) či korporálů (čtvercových pláten pod paténu s hostiemi a kalich). „Ty se napoprvé jen namočí, to kdyby na nich náhodou zbyl kousíček hostie, aby se chléb rozpustil, pak se vyždímají a vodu vylíváme ke stromečkům, nikoliv do odpadu,“ zdůrazňuje. Pak už nic nebrání vložit „malé prádlo“ do pračky. Zatímco korporály se ale ještě škrobí, u purifikatoria se to podle Vachové naopak zásadně dělat nesmí: „Vydíral by se jimi pak pozlacený povrch kalicha. Musí být hladké jako plátýnko.“

Po vyprání se všechno prádlo pečlivě žehlí. „Já používám žehličku napařovací. Ovšem u plátěných kusů je ještě lepší postupovat postaru jako naše babičky – naškrobené je nakropit, vyžehlit a srolovat do válců jako koberce, aby se netvořily sklady,“ vysvětluje. Oltářní plachty (nově se jim též říká ubrusy) jsou na Slovácku bohatě zdobené. „Žehlí se špatně, musí se to dělat opravdu opatrně a nezapomenout je navlhčit,“ dodává Vachová.

Kdybychom umřely, budou vědět, kde co je

Podcenit se nesmí ani skladování prádla. „Na faře máme čtyři prádelníky (kisny). Každý šuplík jsem vyložila papírem. A máme v tom takový systém, že kdybychom všechny umřely, tak ten, kdo přijde po nás, bude vědět: jeden šuplík Vánoce, další Velikonoce, Zlatá sobota (žarošická hlavní pouť, koná se vždy druhou zářijovou sobotu – pozn. red.), pak mezidobí, různobarevné pláštíky na Pannu Marii, záclonky do svatostánku a tak dále,“ vyjmenovává Vachová se smíchem. A dodává: „Tohle všechno okolo prádla mě naučil P. Rudolf Kosík, dnešní opat kláštera v Nové Říši. Když tu působil, vše si zajišťoval sám.“

Péči o poutní kostel věnuje důchodkyně hodně času. „Když zdobím oltář a dělám další práce v kostele, strávím s tím i pět šest hodin. Roky mi přibývají a všechno mi déle trvá. Ale tohle se nedá měřit na čas,“ směje se. „Když je pouť, nedělám dva dny nic jiného – připravuji totiž ještě sochu Panny Marie do průvodu a pak pohoštění, společně se sedmi děvčaty. Docházíme domů kolem půlnoci,“ líčí.

Těšila jsem se jako malé dítě

To její vrstevnice Vlasta Řeháčková, farnice z Bílovce na Ostravsku, se péči o kostelní prádlo věnovala posledních patnáct let. Tehdy ji o to poprosil tamní kněz. „Říkal – když něco zaperete, nic se nestane, spálíme to. Ale to se mi naštěstí nikdy nestalo,“ říká hrdě. „Je to trochu alchymie,“ směje se.

Před třemi měsíci službu předala čtyřem dalším farnicím. „Máme v kostele mimo hlavního oltáře a obětního stolu ještě dva boční oltáře a všude jsou velká plátna. Mění se sice jen párkrát do roka, ale každé měří čtyři metry a musí se vyvařit, oprat, naškrobit a pokropit,“ přibližuje. „Ale nikdy jsem to neměřila na čas, vždycky jsem to brala jako práci za odměnu. Těšila jsem se na ni jako malé dítě, ani jsem kolikrát nemohla dospat! A to jsem ručně právala třeba i třináct ornátů se štolami najednou,“ vzpomíná důchodkyně, která v minulosti 40 let pracovala na psychiatrii a péči o kostel tedy brala jako vítaný odpočinek. Nyní se stará o kapli v blízkosti rodinné chalupy. „Co mě na tom tak bavilo? Všechno! Třeba praní vyšívaných hadříků na přikrývání monstrancí. Postupovala jsem vždy velmi opatrně a trnula, zda se nerozpadnou,“ dodává. Službu pradleny liturgických textilií připodobňuje k práci „chemického technologa“ a zároveň s láskou vzpomíná na to, jak ji těšilo zdobit kostel voňavým a nažehleným prádlem. A závěrem prozrazuje tip: „Zatímco na bílé kusy oděvů lze používat běžné prostředky na praní, na barevné ornáty a štoly raději rozvařte mýdlo na způsob mýdlových vloček – a pak je ještě namočte do octové vody.“

Praktické tipy na praní liturgického prádla najdete třeba v příručce Kostelník (MCM Olomouc 2010), ze starší literatury je to Příprava bohoslužby, kterou vydali františkánští terciáři v roce 1940. Zdůrazňuje se v ní, že „kostelní prádlo pereme, když se začíná špinit, nikoliv, až už je špinavé“. A také: „Bohoslužebná roucha a kostelní prádlo, udržované takto ve vzorném pořádku, jsou význačným svědectvím lásky k svátostnému Spasiteli.“