Tvou další kaplanskou štací byly brněnské Zábrdovice. Co tě tam čekalo?

Pro mě to bylo velmi těžké místo, zvlášť ze začátku. Pan farář Jiří Bílek měl svoji představu a já jsem ji asi nenaplnil, byl jsem takový nezkrotný. Zprvu byl rád, že má kaplana, protože tam dlouho přede mnou nikoho neměl, jen staršího kněze na výpomoc. Na kaplana nebyl zvyklý. Měl představu, že bude úplně ve všem určovat můj život, a to se mu nemohlo povést.

Už jsi říkal, že do velkého města jsi moc nechtěl.

Je pravda, že z Brna jako velkého města jsem měl trochu obavy. Ale brzy jsem zjistil, že do farnosti chodí jen pár babiček a že to nebude problém. Jenže v Brně, tak jako v každém větším městě, se farníci přelévají podle toho, kdo ve kterém kostele slouží. Zvlášť za totality to byly spíše personální farnosti než místní. Když se někde něco zajímavého objevilo, lidé se tam přesunuli. A když se rozkřiklo, že je v Zábrdovicích nový kaplan, který káže trochu jinak, než bylo tehdy zvykem, velice záhy se účast na bohoslužbách radikálně změnila. Šlo to rychle. Za několik týdnů se kostel začal plnit.

Čím sis vysvětloval, že máš plný kostel?

Myslím, že lidi přitahovalo právě to, že jsem kázal na evangelium a že se mé slovo dotýkalo jejich srdcí. Lidé v té době spíš slýchali různá zamyšlení a příběhy, co kde pan farář vyčetl nebo zažil. Najednou mladý kněz kázal přímo na Boží slovo, to posluchače oslovovalo.

Formulaci, že jsi „kázal na Boží slovo“, používáš často. Co tím přesně myslíš?

Prostě jsem vysvětloval texty Písma, které se ten den četly při liturgii. V té době to nebylo zvykem. Kněží ve svých kázáních většinou rozvedli určitou myšlenku, řekli příběh nebo vysvětlili nějakou věroučnou pravdu; často nabádali k životu podle přikázání a říkali lidem, co mají dělat. Ve většině rodin nebylo zvykem číst Písmo a lidé mu nerozuměli. Proto jsem se snažil vykládat konkrétní Boží slovo a mluvit i o tom, jak Písmo číst. Lidi to zajímalo, a proto právě v Zábrdovicích se poprvé začaly nahrávat moje promluvy, což se pak rozvinulo ve Velkém Meziříčí a provázelo mě to už po celý život.

Říkal jsi, že pan farář chtěl určovat tvůj život. Vůbec tě tedy nerespektoval?

Respektoval mě v tom, že mi nechal pravidelný čas bohoslužeb, aby lidé věděli, kterou mši budu sloužit já. Jinak jsme se moc neshodli. Styl mojí pastorace byl úplně jiný než jeho. Věnoval jsem se lidem od rána do večera a po večerech ještě chodil do společenství, zatímco on mě chtěl mít na faře. Nutil mě, abych konal jako on jen klasickou pastoraci a úřednickou práci. A to z jednoho prostého důvodu: byl spolupracovníkem StB a členem brněnské organizace Pacem in terris. Měl za úkol na mě týden co týden donášet krajskému církevnímu tajemníkovi, což taky poctivě dělal. K tomu ovšem potřeboval mít přehled, kde jsem a co dělám. Já jsem pak večer z fary tajně utíkal, což bylo složitější o to víc, že mě sledovali estébáci.

Jak jsi to zjistil?

Vchod do fary byl u jednoho z vchodů do brněnské Zbrojovky a jejich vrátný vždycky, když u nás zaparkovalo auto a lidi šli na faru, bezostyšně přišel a napsal si značku. Bylo jasné, že přesně sleduje, kolik lidí vešlo, kdy odešli, tedy s kým se stýkám. Pak jsem zjistil, že za rohem kostela každý večer stojí žigulík, který vždycky vyjede, když někam vyjedu já. To bylo pak velmi dobrodružné. Snažil jsem se jim ujet a připadal jsem si přitom jako hrdina v americkém filmu. Díky tomu jsem se ale naučil jezdit jako pirát, hezky na oranžovou a smykem do zatáčky. Večer, když jsem jel na společenství, jsem totiž potřeboval, aby nás nenašli, jinak to pro mě mohlo skončit ztrátou státního souhlasu nebo vězením. Nehledě na to, že bych tím způsobil nepříjemnosti i lidem, se kterými jsem na tom společenství byl. Povodil jsem tedy své „stíny“ po Brně, a teprve když jsem je setřásl, vyrazil jsem na společenství. Auto jsem ale přesto raději zaparkoval o dvě ulice dál.

Tím pádem ale estébáci věděli, že jim unikáš. To si to nechali líbit?

Snažili se mě sledovat a hledali, za co by mě mohli vzít státní souhlas. Tím hlavním, kdo mě měl sledovat, byl ale sám pan farář. Potřeboval něco donášet a neměl co. Místo toho měl problém: v kostele byla spousta mladých lidí a intelektuálů a on za to nesl zodpovědnost. Vadilo také, že přibývalo konvertitů a s tím i křtů dospělých. Musel to nějak vysvětlit, a tak vymyslel, že lidem za křest dávám hmotné dary, například moped nebo babetu, zkrátka že je uplácím. Nevím, z čeho bych je uplácel, když jsem měl plat 891 Kčs čistého. Ale to jim asi nedošlo.