„Chytáte bronz?“ vítá nás Pavel Kopka, ředitel charitního Domova sv. Rodiny pro lidi s mentálním a kombinovaným postižením, na dvoře libockého zařízení. Někteří klienti se houpají v závěsné sedačce. Vedoucí terapeutických dílen Janu Dočekalovou zastihneme zrovna ve chvíli, kdy pomáhá s tvořivou činností dvěma mužům s postižením. První vyrábí ošatku ze suché trávy. „Věnujeme se tu mnohým tradičním řemeslům, třeba tkaní na historických stavech,“ líčí žena, která v domově působí od jeho založení – zprvu jako pečovatelka, pak vychovatelka. Mezitím druhý z klientů, pan Jaroslav, který v listopadu oslaví 70. narozeniny a je tak jedním z nejstarších obyvatel domova, vyšívá tulipán, který si sám předkreslil.

V klidu a pohodě

Původně pracovalo v dílnách klientů více pohromadě. „Zjistili jsme pak ale, že potřebují svůj čas a klid,“ vysvětluje Dočekalová. Klienti nyní chodí po dvou či třech na 45 minut práce podle rozvrhu. Čas si sami musí hlídat a asistenti je pouze doprovází při přesunech po rozlehlé budově. Poblíž dílen – tkalcovské, keramické, dřevařské a výtvarné – je i výuková počítačová místnost, kuchyně, kde klienti vaří a pečou, nebo také výstava výrobků. „Je to takové naše zadostiučinění, rádi se sem chodíme dívat,“ raduje se Dočekalová. Na policích jsou hrnečky s nepravidelnými okraji, kabelky a tašky, náušnice nebo polštářky. Peníze, které prodejem výrobků na trzích (ve formě sbírky) klienti vydělají, jdou domovu, ale také si za ně kupují materiál.

Vedoucí má napilno, za chvíli musí doprovodit do dílen jinou klientku, paní Haničku. To se jeví jako jednoduchá operace jen zdánlivě; při jízdě výtahem se několikrát zastavíme v různých patrech, povídáme si s dalšími klienty, kteří míří do jiné části budovy, a společně žertujeme o „zácpě jako na D1“. Vše má svůj nenásilný, pomalý rytmus. Jiná klientka má zrovna narozeniny a Hanička ji ve výtahu s láskou několikrát po sobě objímá a gratuluje jí. Je to humorné a zároveň dojemné.

Minulý režim schovával lidi s postižením do uzavřených ústavů daleko od rodin. „Jejich rodiče je ale chtěli mít nablízku. S pádem komunismu tak měla sestra Akvinela se založením domova snazší cestu,“ přibližuje okolnosti vzniku prvního domova roku 1991 na pražských Petřinách v budově bývalých jeslí ředitel obou nynějších zařízení Pavel Kopka. Po 15 letech v komerční sféře a necelém roce ve vedení Střediska přímé a humanitární pomoci Arcidiecézní Charity Praha zakotvil roku 2018 v domově, který se tehdy s Charitou sloučil. S klienty zde v Liboci Kopka cestou ze své ředitelny sdílí chodbu a také se stravuje v místní jídelně. „A zavedl jsem, že jim o kulatých narozeninách vždy osobně poblahopřeji a společně jim kupujeme dort,“ přibližuje. „Všem důsledně vykám a říkám křestním jménem, podle profesionálních standardů,“ dodává. S tím, že mu někteří tykají, naopak problém nemá.

Původně se v 90. letech na Petřiny nastěhovala necelá čtyřicítka dětí, časem se domov začal věnovat i dospělým, jejichž věk však kvůli postižení neodpovídá reálnému zdravotnímu stavu. I kvůli tomu, že se nejspíš nikdy zcela neosamostatní, žijí s pomocí asistentů v domácnostech komunitním způsobem. Pro ty nejsoběstačnější je v odděleném apartmánu jeden osmimístný byt, kde si klienti sami vaří a uklízí. Mimo tvoření či rehabilitací se obyvatelé na zahradě starají o záhonky se zeleninou či ovocem. Třeba ty s jahodami jsou vyvýšené, aby se k nim pohodlně sehnuli všichni.

Od roku 1996 v Liboci působí karmelitáni, kteří ve zdejší kapli pravidelně slaví mše svaté. Jimi spravovaný kostel se nachází také hned vedle.

Zapojení rodičů a opatrovníků

Oba domovy stojí na rušných ulicích v blízkosti jiných domů. „Tento typ bydlení je dobrý i proto, aby se s klienty většinová společnost sžila. Občas jsou ale kvůli tomu třenice – klienti mají své projevy, hlučí, a ne vždy se jim od sousedů dostává pochopení,“ uvádí Kopka. Proces přijímání do domova přitom není jednoduchý – zájem dalece přesahuje nabídku. „Musíme mít jistotu, že klienti odpovídají cílové skupině, tedy, že mají mentální nebo kombinované postižení,“ zdůrazňuje. Důvodem pro přijetí tedy například nemůže být „pouhá“ invalidita. Klientům je průměrně 50 let a zpravidla se nedožívají vysokého věku. Velkým tématem je proto zhoršování pohyblivosti a čas od času je nutná rekonstrukce mj. koupelen.

Covid sem také pronikl, naštěstí na něj nikdo nezemřel. Libocký domov byl pak prvním pobytovým zařízením v Praze, kterému se v lednu dostalo očkování. „Chtěl bych zvlášť vyzdvihnout spolupráci s opatrovníky, bylo totiž potřeba, aby za klienty, kteří jsou zbaveni svéprávnosti, podepsali informované souhlasy s vakcinací,“ říká Kopka. Rodiče či opatrovníci (často jde o tutéž osobu) se podle ředitele o své svěřence aktivně zajímají, navštěvují je nebo si je na nějaký čas berou k sobě domů, ale také domov zvelebují. Provoz jinak z většiny financuje Ministerstvo práce a sociálních věcí z dotace na sociální služby nebo pražský magistrát a též Charita. V domovech celkem pracuje kolem 100 lidí, stálý personál doplňují dobrovolníci.

To je můj „Karlštejn“!

Zakladatelka Domova sv. Rodiny sestra Akvinela (1923–2007) z Kongregace Školských sester de Notre Dame nabírala skoro 30leté zkušenosti v práci s postiženými lidmi v Ústavu sociální péče v Horní Poustevně ve Šluknovském výběžku. Přijetí dítěte s handicapem vnímala jako pouze „zdánlivé neštěstí“ a ke všem přistupovala s vděčností a láskou. Když v 90. letech viděla nárůst zájmu o ubytovací kapacity pro handicapované v hlavním městě, tak zatímco první – petřinský – domov řídila, zároveň rozjela rekonstrukci bývalé školy v Liboci, převážně z darů. První klienty tento dům přijal v roce 2000. „To je můj Karlštejn!“ říkávala o něm řeholnice, která za komunismu prožila i etapu nucené práce v továrnách na Broumovsku. Prezident Václav Havel jí v roce 2000 udělil medaili Za zásluhy. Pomník k nedožitým 90. narozeninám od roku 2013 stojí v rodném Vřešníku u Želivi. A je po ní pojmenována i nadace, která společně se společností Přátelé domova podporuje provoz a sdružuje rodiče i opatrovníky klientů.