KOMENTÁŘ Pavla Havlíčka

Přední kritici režimu byli pozatýkáni, jak bylo již nepsaným pravidlem v uplynulých „volbách“. Nicméně úspěšné volební tažení běloruské opozice, ztráta legitimity běloruského režimu a ruský faktor nakonec učinily z volebního klání příležitost pro zásadní proměnu běloruské společnosti. Když se po zveřejnění vyfabrikovaných volebních výsledků do ulic Minsku a dalších běloruských měst dostavily desetitisíce protestujících, režim pochopil, že mu zbývá jediná karta, a to nasadit silové složky k rozehnání davu. Avšak dosaženo bylo pravého opaku a zavlečení ještě většího počtu běloruských obyvatel do demokratické revoluce. Obrázky ze srpnových protestů a jejich krvavého potlačení obletěly celý svět.

Daly vzniknout nejvýraznějšímu protestnímu hnutí v Bělorusku od počátku existence Lukašenkova režimu, které vyrostlo společně s jeho předáky a začalo představovat politickou alternativu vůči poměrům v zemi. Organicky od spodu řízené demokratické hnutí vycházelo z únavy desítek let stagnace, odporu proti brutalitě režimu, ale i nové energie vložené do pouličních akcí novými lídry(němi).

Několik měsíců vycházely až statisíce Bělorusů do ulic po celé zemi, aby se postavili za myšlenku demokratických změn, uskutečnění reálných voleb a propuštění opozičních předáků z vězení. Klíčovou roli při tom hrály, mimo jiné, také sociální sítě Telegram, YouTube a další sdělovací prostředky nekontrolované režimem, které umožnily výměnu informací k organizaci protestů, nad kterými nemohl mít Lukašenko a jeho režim dohled.

Režim se opět konsolidoval

Po postupném utlumení protestů se běloruský režim opět konsolidoval a v současné době uplatňuje rozsáhlé represe vůči svým protivníkům. Díky podpoře z Moskvy má v tomto ohledu prakticky volnou ruku a mezinárodní společenství v čele s EU má jen omezené prostředky, jak tomu zabránit. Vidíme to jak na uzavírání nezávislých médií, tak v likvidaci občanského sektoru. Byla to ale až akce proti běloruskému novináři Ramanu Pratasevičovi a unesení irského letadla společnosti Ryanair, které v plné míře ukázaly Lukašenka jako mezinárodního teroristu hodného srovnání s Kaddáfím či al-Asadem.

V posledních dvou měsících navíc Lukašenko zneužívá téma migrace, když začal pomáhat přechodu hranice s Litvou tisícům občanů ze zemí Blízkého východu a Afriky tak, aby na ni vyvinul tlak. Lukašenko se tak snaží tlačit na EU a zároveň zamezit dalšímu posilování legitimity běloruské opozice a Svjatlany Cichanouské, jejíž oficiální zastoupení bylo v Litvě nedávno otevřeno. S EU se tím definitivně rozešel a začal se orientovat na Rusko, jemuž stále více ustupuje v zájmu zachování vlastního postavení.

Jakkoli je tedy dnes budoucnost běloruských protestů krajně nejistá, v Bělorusku se za poslední rok vytvořil nový politický národ, který se již nespokojí s dalším pokračováním téhož a bude požadovat změny, až k tomu budou opět vytvořeny podmínky, jako tomu bylo v minulém roce v srpnu, kdy po mnoha letech vzali Bělorusové svůj osud do vlastních rukou. Pro Lukašenka to nejsou příjemné vyhlídky, a my tak můžeme očekávat další zvraty a možný návrat demokratických protestů či pád režimu v důsledku ruského tlaku – protože Moskva bude Lukašenka podporovat jen tehdy, dokud to pro ni bude výhodné, v opačném případě není problém se s ním vypořádat.

O autorovi| Autor je analytik Asociace pro mezinárodní otázky