O vydání se postaralo brněnské nakladatelství Cesta. Ať už jednotlivá ohlédnutí vznikla přímo pro tuto knihu nebo jsou sesbírána z dříve vydaných časopisů a sborníků, vracejí čtenáři před oči otce Líznu ve všech rozmanitých a někdy i poněkud podivných prostředích a situacích, ve kterých se pohyboval a vnášel do nich svůj svéráz i obdivuhodnou lidskost. Po úvodní životopisné kapitole je zařazena vzpomínka Josefy Bilíkové, Líznovy mnohaleté přítelkyně a spolupracovnice, která spolu s ním přijímala lidi z okraje společnosti na faře ve Vyšehorkách. O společné muklovské zkušenosti mluví sochař z Velehradu Otmar Oliva – právě na Velehradě se František Lízna ostatně poprvé potkal s jezuity, ke kterým záhy vstoupil. Jeho smysl pro humor se vrací ve vzpomínce P. Ladislava Heryána. Hlavní vězeňský kaplan Otto Broch popisuje Líznovu práci mezi uvězněnými a propuštěnými, připojují se chartisté, farníci, spolubratři. O jeho dlouhodobém boji s rakovinou, kterou P. Lízna při četných poutích – jak je obecně známo – na čas „rozchodil“, pak vypráví jeho onkolog Jiří Tomášek. Připomeňme, že nemocí, která kněze nakonec zabila, byl covid-19.

Jak sám editor v úvodu předesílá, vzpomínat by mohli i mnozí další. Nedostalo se především na nikoho z Romů, ke kterým P. Líznu poutalo celoživotní přátelství a vzájemná úcta – vždyť si sám ze solidarity k těmto marginalizovaným lidem nechal úředně zapsat romskou národnost. Pociťovaná potřeba nabídnout knížku pružně – snad jako formu loučení – se zlehka odrazila i v občasných překlepech nebo nedůslednostech v textu. Na druhou stranu osobnost tak košatou a inspirativní lze jen těžko cele obsáhnout, natož na tak malém prostoru, a P. Líznovi bude bezpochyby časem věnovaná další pozornost, včetně té odborné. Už zde si přitom může čtenář vychutnat méně známé Líznovy fotografie nebo i jeho dopisy z vězení, vydané zatím jen počátkem 90. let v Akordu (vězněn byl během života několikrát, včetně trestů za zničení sovětské vlajky či za šíření samizdatu). Citujme závěrem právě z nich:

„Vidím, že vše, co se skutečně událo v mém životě, se slévá a zužuje do zákmitů chvilek soustředěných modliteb a adorací, a vše ostatní se jeví tak nepodstatné jako kulisy slov… a má nynější zkušenost mne znovu jen sesouvá na kolena před Božím majestátem, dobrodiním a nevýslovnou sladkostí Božího slitování a milosrdenství. Vždyť ve chvilkách úzkosti a únavy lze jen pošeptat, že jsme milováni…“

Tomáš Kutil (ed.): 

Poutník k lidským srdcím (Cesta 2021)