V duu bratrů Nedvědů, ať působilo v rámci skupiny Brontosauři nebo později samostatně, byl František ten, který písně nepsal, ale měl výraznější a sytější hlas. Byl vlastně svému bratru Janovi, autoru silných melodií a lehce naivních, ale ve své době oblíbených textů, tím, čím byl kdysi Paulu Simonovi výborný zpěvák Art Garfunkel: skvělým interpretem, na české trampské scéně jedním z nejlepších. Výborně také hrál na dvanáctistrunnou kytaru, což se výborně hodilo ve Spirituál kvintetu, kde František v 70. letech zaplnil prázdné místo po Karlu Zichovi.

Díky svému přirozenému pěveckému talentu zvládal dobře zazpívat nejen „nedvědovky“ – o vztazích, o generačních problémech i o pnutí mezi lidmi z měst a trampy –, ale také spirituály, moravské lidové písně nebo krásnou baladu chilského zpěváka Victora Jary „To, co zbývá, lásko“. Právě Spirituál kvintet mladšího z bratrů Nedvědů v interpretaci písní různých žánrů vycvičil tak, že František mohl po uměleckém i osobním rozchodu s bratrem nastartovat v roce 1998 úspěšnou sólovou dráhu. Tu tehdy postavil na překladech písní kanadského zpěváka Gordona Lightfoota, přičemž autorem českých textů byl loni zesnulý Dušan Vančura. V téže době však Nedvěd bravurně nazpíval také album prvorepublikových trampských písní, a dokonce se párkrát pokusil o vlastní tvorbu. Jeho autorské písně najdeme nejen na jeho vlastních albech, ale i v repertoáru skupin Pacifik a Rangers.

Modlitba za budoucnost

Na rozdíl od bratra Jana, který byl pro své vztahy s mladšími partnerkami oblíbeným terčem bulváru, se František Nedvěd skutečně proslavil především hudbou. V jeho rozsáhlém repertoáru najdeme písně průměrné i slabé, ale také mnoho kvalitních skladeb, které si budou generace fanoušků bezpochyby zpívat i za dalších deset nebo dvacet let. Je možné, že třeba ke spirituálům František sám nepřistupoval jako k modlitbám. Nicméně jejich interpretací zvlášť v 80. letech v mnoha fanoušcích víru posiloval. A ti, kteří se deklarují jako „bez vyznání“, snad díky písním, které zpíval, posilovali alespoň svou víru v lepší svět.

František Nedvěd, který v roce 1996 se svým bratrem Janem přilákal na koncert na Strahově více než šedesát tisíc nadšených příznivců, snil o tom, že se po letech s Honzou usmíří a že spolu bratrské duo opět vystoupí. O těchto plánech mluvil ve svých posledních rozhovorech. Ještě na začátku července, kdy přes určité fyzické nepohodlí zazpíval v Olomouci, měl za to, že rakovinu pokořil. Bohužel jen o pár dnů později byl znovu hospitalizován a pár hodin nato o něj česká kulturní scéna přišla. Jako vzpomínku na něj si můžeme zazpívat třeba písničku o nose ve tvaru bambulky. Anebo tu, ve které se zpívá: „To, co zbývá, lásko, je naděje zítřků. To není jen loučení, jenom pár mých řádků.“

O autorovi| Milan Tesař, Autor je hudební redaktor Radia Proglas