„Nepozoruji, že by pandemická zkušenost měla dopady na potřebu samoty. Někdo v ní byl uvězněn, jiný nuceně zažíval ponorku s blízkými, ale většinou se v zásadě vrací k normálu,“ říká psycholožka Pavla Koucká. Potřeba samoty je podle ní individuální a každý ji má různě velkou (introverti větší než extroverti). Zdůrazňuje, že být sám neznamená být osamělý: „Osamělí se můžeme cítit uprostřed davu, naopak sami uprostřed lesa nemusíme mít vůbec pocit osamělosti.“

Zatímco podle Pavly Koucké mají dospělí větší možnost si samotu „nějak“ zařídit, u dětí je tomu jinak. „Malé děti potřebu být samy ještě nemívají, ale pak u nich různě intenzivně vyvstává. Některé děti přitom nemají vůbec příležitost být samy, snad kromě chvilky na záchodě. Ve škole jsou se spoustou spolužáků a doma sdílejí pokoj se sourozencem. I ty cesty do školy a ze školy jsou často s někým. Je to škoda pro dítě i pro jeho okolí,“ podotýká Pavla Koucká a doporučuje, aby rodiče i na toto mysleli.

Chvíle samoty uprostřed dne

Ovšem někdy i dospělí, zahlceni povinnostmi, mají pocit, že si samotu a odpočinek nemohou dovolit. „V rodině stejně jako v pomáhající profesi je vyžadován permanentní vysoký výkon, úspěchy nejsou příliš vidět. Je důležité si uvědomit, že maminkám také hrozí vyhoření, které se projevuje vyčerpáním emocionálních i fyzických sil, zkrátka „vyšťavením“. Děti jim lezou na nervy a dochází ke konfliktům,“ upozorňuje Jana Šilhavá z pražského Centra pro rodinu. A vybízí, aby maminky (nejen ty na mateřské dovolené) občas vypnuly, nabraly síly a energii a na chvíli myslely na něco jiného než na kolotoč domácích prací. Zejména je-li v rodině víc dětí, přestávají být na řadu let pánem svého času. Může se stát, že později už ani neumí být samy, jak jsou „zvyklé“ být neustále k dispozici.

Jana Šilhavá doporučuje všem maminkám, které se ocitají na takovéto poušti, aby využívaly duchovních prostředků, jako jsou střelné modlitby, svátosti aj. „Osvědčuje se zaměřit se na symbolické úkony: udělat vědomě a pomalu kříž, ve stoje rozpřáhnout ruce (tzv. prostrace) a představit si při tom, že otvírám nebe nad sebou i celou rodinou. Večer zase obrátit ruce k nebi jako dvě misky: na jednu kladu to dobré, co mě dnes potkalo, na druhou to zlé, ale i to, co jsem způsobila já. A obojí nabízím Bohu. Zkřížené ruce na prsou vyjadřují postoje: jen já a Bůh, chráním v sobě plamen Ducha, uzavírám se před světem a jsem tu jen s Bohem. Tyto mlčenlivé postoje pomohou vyjádřit to, co chceme říct, bez nějaké dlouhé přípravy, beze slov,“ doporučuje Jana Šilhavá. Totéž se samozřejmě vztahuje na tatínky.

Pomáhá také vědomě si utvářet „komůrku“ v nitru. Například po vzoru sv. Kateřiny Sienské, která se naučila i ve chvílích, kdy neměla ticho a soukromí, odcházet do své „vnitřní“ cely, kterou si budovala ve svém srdci a ve které se setkávala s Bohem.

Nenechat se zahltit starostmi

Antonyj Surožskij v knize V jámě lvové (KNA 2001) doporučuje, abychom ve volných chvílích zkoušeli trávit několik minut odpočinkem, nicneděláním a zůstávat v Boží přítomnosti. Pro ztišení navrhuje cvičit klid těla a rtů, pak klid pocitů, klid mysli a klid srdce. Nejde o to, upadat do denního snění, ale naslouchat tichu, být zcela pokojní, a přitom bdělí.

P. Šebestián Smrčina OFM v jednom ze svých videí na youtube leží v trávě kousek od supermarketu a hledí do nebe. Zastavil se tu mezi náročnou fyzickou prací a poukazuje na to, jak je to důležité, abychom „nezaplácli“ to své já jenom starostmi světa, ale měli volné srdce i pro Boha a jeho království. „Abychom si i uprostřed starostí, práce a špíny uměli udělat čas a prostor na to, snít o nebi.“

Vracejí se občerstvené

Pomáhá také na chvíli se vzdálit a nebát se nechat starosti ležet, svěřit děti manželovi nebo babičkám. Jana Šilhavá zmiňuje například akci Soboty pro ženy, které probíhají v pražském Pastoračním středisku už mnoho let.

„Máme zprávy o tom, že muži tam rádi manželky v sobotu posílají a hlídají děti, maminky se jim pak vracejí občerstvené,“ říká o akci, která se koná dvakrát ročně a kapacita sálu 150–200 osob bývá většinou naplněná. „Na programu jsou přednášky, diskuse a sdílení ve skupinách, ale také ztišení, adorace, příležitost ke svátosti smíření nebo duchovnímu rozhovoru, mše sv., nabídka knížek. Celkově máme v databázi 840 žen, které se programu v minulosti zúčastnily. I přes tak velký počet se dařilo vytvořit prostor ke ztišení,“ dodává Šilhavá s tím, že ženy mnohdy dojíždějí i z velké dálky a z jiných diecézí.

Možnost odjet na víkend, ale i na týden, nabízí maminkám mj. Rodinné centrum Praha. V době, kdy tento článek vzniká, je zrovna skupinka žen s dětmi do 10 let na pobytu v Jizerských horách. „Nabízíme program, který navádí maminky k tomu, aby měly čas na sebe. Nejsou tu úplně samy, ale my jim hlídáme děti,“ říká lektorka a terapeutka Marie Macounová, která kurzy organizuje.

„Maminka je motorem rodiny. Když se motor zadře, v důsledku to odskáčou všichni. Není to sobectví, ale největší úkol té mámy – postarat se o sebe, aby se mohla starat o rodinu,“ míní terapeutka. A na závěr doporučuje: I když je někdo od povahy extrovert a samotu nevyhledává, i pro něj je chvíle o samotě nezbytná.