Už jsme si zvykli na papežova kázání z Domu svaté Marty, ale teď bychom možná mohli říkat z Domu „svaté Marty, Marie a Lazara“, protože tři sourozenci z Betanie byli oficiálně zahrnuti do jedné církevní památky, která se nově bude slavit 29. července.

Vděčnost byl jistě jeden z motivů Ježíšova přilnutí k betanským sourozencům. Marie byla fascinovanou posluchačkou u jeho nohou, Marta všetečnou starostlivou hospodyní, Lazar tichým nenápadným společníkem u stolu. Ježíš se u nich cítil jako doma. Když se blíží Ježíšovy pašije a nazaretský rabbi se odhodlává, že se svými učedníky vyrazí na svůj poslední Pesach do Jeruzaléma, jeho přítel Lazar umírá. Ježíš chvíli počká, předstírá neochotu vydat se rovnou k Lazarovi jako kondolující smuteční host.

Učedníci jeho váhání nechápou, nerozumí mu ani Lazarovy sestry, které Ježíšovi vzkázaly, aby si pospíšil. Až když už je Lazar čtyři dny v hrobě, Ježíš se odhodlá k cestě do Betanie. Jako první k němu běží Marta a s trochou výčitky mu v slzách šeptá: „Pane, kdybys tu byl, můj bratr by nezemřel“ (Jan 11,21). Ježíš s ní mluví podobně jako se Samařankou – neříká věci rovnou, ale oklikou a jemně Martu přivádí k důvěře nejen v život věčný, ale v Krista, který právě stojí před ní. S Marií, která přiběhne za chvíli, mluví úplně stejnými slovy jako s Martou: „Já jsem vzkříšení a život“ (11,25). Samařanka, Marie a Marta ve čtvrtém evangeliu tak trochu splývají, jsou to ženy, které při setkání s ním uvěřily. Za pár dní od vzkříšení Lazara bude sám Ježíš Lazarem v hrobě. A tři betanští sourozenci budou po jeho zmrtvýchvstání svědčit o jeho vzkříšení.

Dlouhou dobu jsme ve vlnách koronaviru byli Lazary. Vycházeli jsme během lockdownu ze svých jeskyněk „s tváří omotanou šátkem“, těžko se poznávali na ulici, nemohli jsme pořádně dýchat přes hadýrky na ústech. Stále ještě čekáme spolu s Martou a Marií na slovo Lazarova přítele: „Rozvažte ho a nechte odejít!“ To je dnes naše situace. Zavřené kostely se už sice docela zaplnily, ale mnohá místa zůstala prázdná. Zkusme se spolu s betanskými sourozenci postavit před Boha jako dospělí lidé, odvažme se „být církví“, jak to říkal Josef Zvěřina, a říkejme spolu s Marií a Martou: „Ano, Pane, věřím, že ty jsi Mesiáš, Syn Boží, ten, který má přijít na svět.“