Charita ČR (CHČR) už v Iráku pomáhá už šestým rokem, čím je tento projekt jiný?

Především svým rozsahem, který překonává všechny projekty, které CHČR dosud uskutečnila, a je na špičce i v evropském měřítku. Pouštíme se do něj díky grantu 5,4 milionu dolarů (asi 115 milionů Kč) od Rozvojového programu OSN a pomůžeme více než třem tisícům lidí. Centrem pomoci je oblast kolem města Hít v západoirácké provincii Anbár.

Jak konkrétně budete v Anbáru pomáhat?

V poslední době jsme v Iráku pokročili od čistě humanitární pomoci k pomoci rozvojové, tedy k postupné obnově domovů a zdrojů obživy. To platí i tentokrát. Lidem v akutní nouzi zajistíme ve spolupráci s místní správou výdělek za krátkodobou práci na obnově infrastruktury. Dalším pomůžeme poskytnutím malého grantu rozjet nebo vylepšit živnost – což jsou většinou malé krámky s potravinami, holičství, řemesla a podobně. Hlavně mladším lidem pak nabídneme také zaškolení či stáže v oborech, ve kterých snáz najdou uplatnění – jako jsou například technické profese. A pomůžeme jim najít zaměstnání.

Jak to dnes v této oblasti Iráku vypadá?

Anbár je zapadlá pouštní provincie, kterou válka s tzv. Islámským státem zasáhla prakticky celou. Její stopy jsou tam dodnes hodně znát. Například vedle domů byly zanedbané a poničené i zavlažovací kanály, na kterých je provincie závislá. V minulosti už jsme se podíleli na jejich obnovování. Teď se s místní správou domlouváme, že by v našem projektu mohla jednou z možností výdělku být zase oprava infrastruktury odpadních vod.

Jak válku překonali zdejší obyvatelé?

Většina jich uprchla na sever do iráckého Kurdistánu nebo na jih do oblasti Bagdádu. Zatím se jich z milionu a půl vrátilo asi 175 tisíc. V Iráku je velký tlak na to, aby se zrušily uprchlické tábory a lidé se vrátili zpátky. Problém je, že se často nemají kam vrátit. Dům může být pobořený nebo v něm bydlí někdo jiný, chybí doklady o vlastnictví a podobně. Někdy potom vznikají neformální provizorní obydlí, stejně nevyhovující jako tábory. Nebo lidé střechu nad hlavou mají, ale nenajdou v místě bydliště práci.

Žijí v této oblasti křesťanské komunity?

Anbár je většinově sunnitský, což je v převážně šíitském Iráku výjimka. To mimochodem může dopadnout i na náš projekt, protože v rámci pracovních školení cílíme na to, aby alespoň 40 % účastníků byly ženy. A tato provincie je poměrně konzervativní. Chceme ale oslovit především mladší lidi, kteří jsou přeci jenom otevřenější. Navíc ekonomická situace je taková, že ruku k dílu musí přiložit opravdu každý. Uvidíme. Co se týká křesťanů, jejich domovskou oblastí je hlavně sousední provincie Ninive, kde se jim CHČR věnuje v dalších projektech.

Necháte místní lidi, aby se sami aktivně do vaší pomoci zapojili?

O to se cíleně snažíme. CHČR má hlavní kancelář v Erbílu v iráckém Kurdistánu, v Hítu máme pobočku. V té pracuje tým složený z tamních lidí, kteří mají tu výhodu, že dobře rozumí místnímu kontextu a jsou i lépe přijímaní zdejšími obyvateli. Z logiky věci také úzce spolupracujeme s místními úřady: máme-li opravovat infrastrukturu, musíme se s nimi samozřejmě domluvit, co potřebují. Partnery ke spolupráci jsou pro nás také muchtárové – představení místních komunit, protože ti vědí, kdo z jejich středu naši pomoc potřebuje, a zároveň mohou svou autoritou přispět, aby lidé naší nabídce důvěřovali a přijali ji. Místní obyvatele zapojíme i jako vedoucí či dohlížitele pracovních skupin, které budou odvádět zmíněnou práci za krátkodobý výdělek.

Ty, kterým se dostane od CHČR pomoci, budou vybírat muchtárové?

Ti pomohou některé z nich vytipovat, jinak ale CHČR využívá – jak je mezi neziskovými organizacemi zavedené – podrobný dotazník, který se vyhodnocuje strojově. Zjišťuje se počet osob v domácnosti, příjem rodiny, náboženství, etnikum a mnoho dalšího. Zároveň naši iráčtí kolegové analyzují místní trh, abychom věděli, jaké podnikání a jaké obory bude nejlogičtější podpořit. Dalším krokem už bude dostat povědomí o naší pomoci mezi lidi a vysvětlit jim, jak se o ni mohou přihlásit.

Z Iráku jste se vrátila před měsícem. Jaká je nyní tamní situace?

V Erbílu je patrná přítomnost mezinárodních organizací a samozřejmě i to, že ho válka nikdy přímo nezasáhla. Nenajdete tu už tábory ani uprchlíky. Když ale vyjedete na sever do Duhoku, kam také před radikály z tzv. Islámského státu uprchlo hodně lidí, je to velký kontrast. Tady se ještě ve stanech a nevyhovujících příbytcích živoří. Nemáte tu ale pocit ohrožení, ačkoli jsem se tu samozřejmě nikdy nepohybovala sama.

Jsou po čtvrt roce ještě znát dozvuky návštěvy papeže Františka?

Pro zdejší lidi to byla obrovská událost a pořád to na místě cítíte. Kolega v Ninive ještě viděl i zbytky vylepených papežských plakátů. Křesťané to v Iráku vůbec nemají snadné, v posledních letech jich silně ubylo. Ale Františkova návštěva jim dala najevo, že o nich někdo ví, že jejich těžkosti někdo vidí. A to i pro ty z nich, kdo se nehlásí ke katolické církvi, hodně znamenalo.