Jan Baxant, litoměřický biskup

Přiznávám, že jsem se ještě odpočívat tak úplně nenaučil. Postupem let jsem si však začal připouštět, že po vykonané službě lidem (a kněžské povolání je někdy služba skutečně obtížná) je namístě dopřát si odpočinek, kterému by se mohlo říci „zasloužený“. Snad ještě upřímněji by se to dalo vyjádřit: odpočinout si je velkým Božím darem. Zmiňovaná „jízda na volnoběh“ je užitečná doba, sloužící k obnově sil fyzických i duševních. Po ní se ale musí opět zabrat, aby to nebylo tak, že když se odpočívá, tak by se chtělo něco dělat, a když se něco pořádného koná, chtělo by se odpočívat. Když neodpočívám, Hospodin mě „klepe“ přes prsty stále, téměř denně. Vnímám to jako jeho pohlazení, výzvu, abych se probral.

Hana Imlaufová, psycholožka Křesťanské pedagogicko-psychologické poradny

Pořád se to učím, protože žiju hodně naplněný a aktivní život. A tak se i já potýkám s dojmem, že na odpočívání přece není při všech těch povinnostech a shonu čas.

Nejvíc jsem si potřebu a nutnost odpočinku uvědomila díky své poradenské praxi, ve které se snažím být pravdivá. Jiným totiž často říkám, aby si také někdy odpočinuli a že to musí zabudovat do svého životního rytmu. A kdybych to sama neuměla a nedělala, jak bych si mohla opovážit jiným radit? Hodně mi pomáhá chata na Sázavě obklopená krásnou přírodou, kde se mi daří žasnout nad Stvořitelským dílem a díky tomu spočinout. Jen se dívám na les, na plující mraky na obloze nebo na hvězdy. Jsou to chvíle bytí v Boží náruči a zastavením se v ruchu světa. Tam se nám daří s manželem stanout v modlitbě díků a třeba i se sklenkou dobrého vína a úlevným konstatováním, že „nic nemusíme“.

Francesca Šimuniová, abatyše benediktinek komunity Venio

Když mě doběhne únava a já se zavčasu nevěnuji odpočinku, začnu být nepříjemná, nekoncentrovaná a neefektivní. A to se pro představenou komunity dvakrát moc nehodí. Teď putujeme se sestrami českou krajinou a já jsem si u toho vzpomněla na mobilní telefon. Ten přístroj musí být nabitý, aby sloužil. Když je vybitý, jakkoliv je to chytrý telefon, nic z něj nevymáčknu. Takový přístroj to má vlastně jednoduché – když mu nedodáte energii, přestane sloužit.

My lidé to takhle zařízené nemáme, a proto je nezbytně nutné poslouchat svoje tělo. Vzít vážně signály únavy, protože když je zanedbáme, únava se začne střádat, hromadit – a zkušenost ukazuje, že se zvyšujícím se dluhem odpočinku roste i nebezpečí vážných následků.

Proto, když chci být zodpovědná za svůj život a efektivní, vstřícná a trpělivá, musím být odpočatá. A odpočinek je v jednom podobný modlitbě: uvolní prostor v hlavě, v srdci. Věci našich životů mají najednou svůj čas a vznikne prostor, v němž lépe slyšíte hlas Boha, Ducha Svatého, který je tichý a vstupuje právě do místa, které mu uvolníme. Moje zkušenost je, že se necpe tam, kde je přeplněno. Když své srdce zaplníme vším možným a svůj život činností, nemá prostor. Když se snažíme mít všechno neustále pod kontrolou a nejsme schopní nic pustit z rukou, tak ani nemůžeme zažít, že náš život má v rukou někdo úplně jiný, že všechno prostě neleží a nezáleží na nás. Tohle vědomí je velký dar, v němž můžeme prožít vděčnost, načerpat energii a uvolnit se.