Není to přitom žádné lehké kavárenské téma. Takový problém může ústit do vážných životních krizí nebo depresí. Pojďme si přiblížit několik častých důvodů (z celé řady) nebezpečné životní strategie.

Nejsem přece líný

Za neschopností opustit pracovní aktivity se často skrývají chybné životní postoje. K jejich formování přispívá také společenská atmosféra a sdílené hodnoty. Nezdravé jsou z tohoto pohledu především takové sociální skupiny, ve kterých se pořádně pracovat („obětovat se“) stalo synonymem pro přepracovanost, zanedbávání sebe, neustálý výkon, neohlížení se na únavu. A tedy ani na kvalitu práce a vlastní duše. Tímto měřítkem pohlížejí tito lidé (tyto komunity) na hodnotu druhých i sebe. Zasloužený a důležitý odpočinek se najednou jeví jako lenost, sobectví, nedostatek motivace, či dokonce víry.

To neplatí jen pro klasické profese, ale třeba i pro starost o rodinu a výchovu malých dětí, protože ty jsou v případě maminek v domácnosti vlastně jejich náročnou prací. Kdy naposledy slyšely třeba od své tchýně: „Vezmu si vnoučky k sobě na víkend, ať si můžeš na den odpočinout od dětí“? Chvíle odpočinku od rodinných povinností (ano, i od pobývání s druhými) je myslím ještě více přehlížená forma regenerace sil než odpočinek pracovní.

Prvním a důležitým bodem změny ke zdravému odpočinku tedy může být nutná změna komunitního pohledu v rodině, firmě či farním společenství.

Neumím pracovat

Dalším – jen zdánlivě paradoxním – důvodem, proč někdo není ochoten odpočívat, bývá neschopnost dobře pracovat. Jsou to lidé neorganizovaní nebo si neumějí hlídat čas. Chybí jim důležité profesní kompetence i obecné pracovní návyky. Pokud novinář neumí svižně psát na počítači, chirurg dobře operovat, zemědělec zručně řídit traktor – bude jim jejich práce trvat déle.

A protože naši nadřízení, klienti, firmy i my sami od sebe za jednotku času očekáváme obvykle podobný výkon, jako mají druzí lidé, je jasné, že pokud mi práce z různých důvodů trvá podstatně déle, budu svůj pracovní čas protahovat. Delší pracovní čas mě ale ještě více vyčerpá (protože i nekvalitní práce vyčerpává, stejně jako ta kvalitní a organizovaná).

A samozřejmě delší čas věnovaný práci bude znamenat méně času na odpočinek. Tím ovšem budu ještě víc unavený a kvalita mé práce bude dále klesat. Je to uzavřený kruh. Řešením je zkvalitnit vlastní pracovní kompetence, včetně například obtížné schopnosti odmítat to, co už je nad míru.

Nechápu hluboký význam relaxace

Někteří lidé si neuvědomují skutečně zásadní význam odpočinku. Berou regeneraci sil jako nejkratší možný čas k dobití baterek nebo chvíli, kdy už únavou nemůžou dál. To je ale zaručený způsob, jak se minout s hloubkou a radostí života – včetně té, kterou očekáváme od svého díla a práce. Pokud totiž nebudeme přiměřeně odpočatí, nebudeme mít ani dostatečně regenerované vnitřní prožitkové „senzory“ radosti a smyslu. Nebudeme mít zkrátka schopnost tyto důležité psychické stavy nastolovat a prožívat.

Depresivní člověk může stát uprostřed nádherné přírodní scenérie, a přesto se topit ve smutku. Přepracovaný člověk může plnit jeden důležitý úkol za druhým, a přesto v nich už dávno nevidět smysl ani potěšení. Z dlouhodobého profesního hlediska tak velmi riskuje, protože směřuje k vyhoření a ztrátě chuti pracovat. Je to ale především nezodpovědné z hlediska existenciálního, životního a spirituálního úsilí. Takové vše prostupující, dlouhodobé a hluboké vyčerpání často ústí do životního pesimismu, lhostejnosti, nedostatku sil k důležitým změnám, k plochosti nebo rutinérství.

Nemám bohatý život

Jiní z nás mohou zase příliš preferovat pracovní výkon proto, že nemají v životě jiné, stejně kvalitně rozvinuté oblasti. Je-li naše práce to jediné a nejdůležitější, co máme, jistě ji budeme neradi opouštět. Člověk s pestrými a zodpovědně rozprostřenými životními zájmy (vztahy, dobrovolnictvím, zálibami, koníčky) nebude mít problém aktivně odpočívat.

Být ve svém životě monotematický je nezodpovědné – ať už je naším jediným zájmem cokoliv. Tím, že jsme rozvinuli příliš málo oblastí, jsou nabobtnalé do nepřiměřenosti. Být monotematický představuje skoro zaručený recept, jak se s hloubkou života minout. Protože naplnění vlastního povolání a životního smyslu se jen těžko dotkneme opakováním jedné situace, jedné aktivity, jednoho tématu. Na to je naše duše příliš složitá. Bohatost života navíc přirozeně přináší spoustu zajímavých způsobů, jak odpočívat. Člověk pracovně monotematický často neví, jak zajímavě odpočívat, tedy co dělat, když nepracuje. A tak se mu odpočinkem stane pole hávání, tlachání či sledování televize. Není divu, že takový odpočinek nebaví. Řešením ale není utíkat zpět k práci, nýbrž zkvalitnit svůj život jinde.

Bojím se odpočinku

Schopnost odpočívat souvisí také se stavem naší duše. Pokud uvnitř sebe nemáme pořádek, nechceme zde pobývat. Pokud na nás neustále tlačí starosti, vnitřní konflikty, neuspořádanosti nebo obavy, jaké intuitivní řešení často volíme? Bohužel nikoli potřebné postupné zpracovávání nebo promýšlení obtížných mentálních obsahů. Na to totiž nemáme dost síly a času, protože jsme unaveni a máme hodně práce, že.

Utíkáme tak k podnětům, které mají sílu naše vnitřní stavy přehlušit. A to je důvod, proč někde neustále hraje rádio či běží televize (i když nic zajímavého nevysílají), proč někdo neustále vyhledává adrenalinové aktivity nebo nevydrží být sám a pořád potřebuje společnost druhých. Jenže je to i důvod, proč někdo není ochoten ani na chvíli spočinout. Chvíli v klidu sedět v parku, modlit se, číst si knihu, pozorovat řeku, jít na procházku... Tyto aktivity jsou uklidňující. Nemají dostatečnou razanci přehlušit neuspořádanost vnitřních stavů nebo klokot myšlenek. Naopak – vystaví nás sobě samým. A toho se bojíme, to nechceme. Často proto rychle utíkáme tam, kde to dobře známe a kde je to bezpečné: k médiím, k druhým, do jistoty životních rutin nebo – velmi často – do práce.