Obsah:
Perspektivy|Spiritualita|Věnovali nám celý svůj život
28. 6. 2021
Ještě 5. července 1948, půl roku po komunistickém puči, pronesl P. Adolf Kajpr SJ, redaktor časopisu Katolík a pozdější politický vězeň, pěknou promluvu o slovanských věrozvěstech. Přinášíme z ní několik ukázek.
Díváme se na Cyrila a Metoděje s vděčností, což ostatně víceméně dělá celý národ. (… ) Jenže naše vděčnost k nim prýští z jiných pramenů, než je tomu u obyčejných literárních historiků a dějepisců. I my jsme jim ovšem vděčni za to, že nám stvořili náš spisovný jazyk, že stojí u kolébky naší národní kultury. Jenomže nezůstáváme stát u toho jazyka, národní jazyk nám není nejvyšší životní hodnotou, není nám modlou. Vzpomínáme si, že sv. Pavel pod vedením Ducha Svatého kdysi napsal: „Kdybych mluvil jazyky lidskými a andělskými, lásky však kdybych neměl, byl bych jako měď zvučící a jako zvonec znějící“ (1 Kor 12,1). Není rozhodující, jakým jazykem mluvíme, nýbrž co jím mluvíme, zda jím mluvíme pravdivé, silné, životodárné věci.
Nemyslete si, že ten náš národní jazyk nám je, nebo že nám má a může být lhostejný. Nic nám není lhostejné, ale musí to všecko mít duši a touto duší je ona Pavlovská láska.
Více než za svůj spisovný jazyk jsme tedy Cyrilu a Metodějovi vděčni za jejich nesmírnou lásku, která je přivedla k tomu, že se o nás zajímali, a to do té míry, že nám věnovali celý svůj život. (… )
Cyril a Metoděj nám přinesli křesťanství. I toto dnes leckdo uzná jako jejich záslužný čin. Dokonce v úvodu k naší nové ústavě se o křesťanství děje hezká zmínka. A nám to přece nestačí. O křesťanství se totiž děje hezká zmínka jako o něčem, co snad kdysi bylo moderní, co bylo kdysi pokrokem, ale dnes už je překonané. Pro nás však není a nikdy nebude křesťanství pouhou etapou v historickém vývoji, nikdy nebude hotové k uložení do muzea. Neříkáme, že v něm není vývoje, je v něm vývoj, má v něm být vývoj, ale takový, jaký je mezi malým potůčkem a veletokem, v nějž onen potůček vzrostl, takový, jako je mezi malým stromečkem a velikým, košatým dubem, v nějž onen stromeček dospěl staletým vzrůstem. V onom věkovitém dubu je toho velmi mnoho, co nebylo v malém stromečku, a přece je to jedna živá bytost, a Vltava se stejně jmenuje Vltava zde v Praze nebo u Mělníka jako někde na Šumavě, kde je ještě malým potůčkem.
(… ) Ve známé cyrilometodějské písni (… ) jsou také slova: „Dědictví otců zachovej nám, Pane.“ Tím dědictvím otců je míněna ona naše křesťanská víra. Víra je nezasloužený dar Boží, a je tedy třeba se za ni modlit, vyprošovat si ji. Na druhé straně to však není mrtvé dědictví, při němž by záleželo hlavně na tom, aby nám je nikdo neukradl, s nímž by tedy bylo nejlépe se někam schovat, kde je klid a ticho, je-li ovšem ještě někde na světě takový koutek. Mít víru, pravou křesťanskou víru, neznamená pouze odříkat „Věřím v Boha“ se všemi dodatky a vysvětlivkami, jak je obsahují různé katechismy. Mít víru znamená už teď vidět neviditelno. Znamená cítit, že Bůh je ve mně, že Ježíš Kristus je ve mně. Ten Ježíš, po němž toužili celá tisíciletí proroci. Ten Ježíš, jenž se narodil v Betlémě, jenž prošel agonií getsemanskou a kalvárskou, jenž se stále rodí, trpí a vítězí v srdcích lidstva. Tento Ježíš je ve mně, protože mne má rád vášnivější láskou, než jakou si mohou vymyslit a představit nejbujnější fantazie básnické. Věřit znamená tedy věřit v takovou Ježíšovu lásku a žít z ní a podle ní.
To není lehké, to není maličkost. Chápete proto, proč jsem řekl, že víra není jen dědictví otců. Víra je vzepětí všech sil za tím účelem, abych nikdy nezapomněl, že Ježíš mne má tolik rád, a abych se nechoval nedůstojně, zbaběle, abych nehleděl pošetile jiné lásky. Věřit znamená vzpínat se stále k tomuto Kristu, být přesvědčen, že každou svou polovičatostí a špatností se mu vzdaluji, že se mu vzdaluji každým svým požitkářstvím, svou lží a leností, kdežto naopak čím více se upřímně snažím, abych byl hodný a čistý, obětavý a poctivý, přímý a pravdivý, tím více je mi patrna jeho blízkost, která mi už zde na zemi dává nepřemožitelnost a nesmrtelnost světců a mučedníků.
Naše modlitba by tedy neměla znít pouze: „Dědictví otců zachovej nám, Pane,“ nýbrž: „Zachovej mi sílu, Pane, abych nikdy neochaboval v onom hledání Tebe, abych byl stále víc a víc připraven vše obětovat a všeho se vzdát, když je to Tvá vůle.“
Adolf Kajpr: Ministerium verbi.
Kázání o mši svaté, o posledních věcech člověka a o rozličných aspektech víry. K vydání připravil Vojtěch Novotný (Karolinum 2017)
Vydavatel: KatMedia s.r.o.
ISSN 0862-5557 (Print)
ISSN 2787-9593 (Online)
Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.
Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.
Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou
Nastavení souborů cookies
Soubory cookies jsou malé textové soubory, které se ukládají do vašeho zařízení při navštěvování webových stránek. Soubory cookies používáme k různým uživatelským, analytickým a marketingovým účelům (například pro zapamatování přihlašovacích údajů k vašemu účtu, apod.).
Své předvolby můžete měnit a odmítnout určité typy cookies, které se mají ukládat do vašeho zařízení. Můžete také odstranit všechny soubory cookie, které jsou již uloženy ve vašem počítači. Tím však můžete přijít o některé uživatelské vymoženosti našeho portálu.