Je to muž, který den za dnem přemýšlel, k čemu ho evangelium zavazuje,“ vysvětluje otec Cédric Burgun, iniciátor procesu kanonizace, její hlavní důvod. Katolická církev tím podle něj nechce „říct, že všechna jeho politická rozhodnutí byla správná“, ale spíš poukázat na způsob, jakým hledal správnou cestu a snažil se naplno využít svých možností a domýšlet Kristovo povzbuzení odpusťte svým nepřátelům. Generace Roberta Schumana, která čelila dvěma světovým válkám, byla před těžké životní volby postavena nesčetněkrát.

Robert Schuman se narodil v roce 1886 v Clausenu, nedaleko městského centra Lucemburku. Jeho matka pocházela z Alsaska na pomezí Francie a Německa. Schumanův otec byl lucemburský celník, pocházel z frankofonního prostředí, ale především byl hrdý Lotrinčan. Při sčítání lidu vždy uváděl „lotrinskou“ národnost. Naneštěstí zemřel, ještě než Robert dokončil střední školu. Když se brzy poté nadaný gymnazista musel rozhodnout, zda se coby plnoletý stane Lucemburčanem, požádá o francouzské občanství po otci, nebo využije zděděného německého občanství, rozhodl se pro třetí možnost. Lákalo ho studovat na německých univerzitách a především se v něm probudil otcův silný vztah k Lotrinsku.

Studoval právo v Bonnu, Mnichově, Berlíně a ve Štrasburku. Chtěl se stát advokátem. Vedle přednášek z práva si však ze zájmu zapisoval i přednášky z ekonomie a teologie. Aktivně se zapojil do činnosti katolického spolku Unitas. Jeho životopisci ještě doplňují, že byl dobrým organizátorem a také že chodil často ke svatému přijímání.

V Berlíně se pak seznámil s „apoštolem velkoměsta“ Karlem Sonnenscheinem. Díky jeho vlivu se začal intenzivně věnovat sociálním tématům. „Již tehdy jsme si začali uvědomovat, že všechno, co umožňuje cestu k porozumění, jednotě a bratrství, vychází z jednoho pramene,“ vzpomínal později. V jediné knize, kterou napsal, Pro Evropu, pak sám sebe charakterizoval jako „člověka z hranic“. V mládí žil bez problémů v několika různých zemích a zakusil, jak je to obohacující. Brzy měl však také poznat druhou stranu mince.

Člověk z hranic

Schuman pracoval sotva rok v právní kanceláři, když zemřela i jeho matka. Pro Roberta to byl obrovský otřes. Chtěl nechat advokacie a odejít do kláštera. „Nenech se zcela ovládnout bolestí,“ radil mu tehdy v dopise blízký přítel. „Náboženství, vlast, právo v nejvznešenějším smyslu a konečně také přátelství si tě žádají jako statečného muže, protože v naší společnosti je laický apoštolát naléhavou nutností. Nedovedu si představit lepšího apoštola nežli tebe… Zůstaň v laickém stavu. Zdá se mi, že příští svatí budou svatými ve vycházkovém obleku.“

Schuman poslechl, odstěhoval se do Lotrinska, založil si vlastní advokátní kancelář a veškerý volný čas věnoval katolickým a sociálním aktivitám. V předvečer Velké války se o něm bylo možné v místním tisku dočíst, že „platí za úspěšného muže a má podíl snad na všech katolických aktivitách i na dobročinných a obecně prospěšných akcích“.

Brzy nato byl mobilizován, stejně jak jeho přátelé a podobně staří příbuzní. Někteří do německé armády, jiní do belgické či francouzské. Před těžkými dilematy trochu neohrabaného intelektuála uchránila jeho nesportovní figura. Poslali ho do armádní kanceláře.

Po válce Alsasko-Lotrinsko připadlo Francii. Němečtí právníci odešli a Schuman měl před sebou slibnou kariéru. Přátelé ho však přesvědčili, že právě on by měl region zastupovat v Národním shromáždění. Schuman s přehledem uspěl a v parlamentu zasedal až do začátku nové války. Kandidoval přitom za různé strany. Věrný byl především svým hodnotám, úsilí o sociální spravedlnost a o rozvoj regionu nebo jinak řečeno o decentralizaci. Dnes by se jeho pozice asi dala charakterizovat jako levý střed. Pro Schumana ovšem bylo důležité hájit též vstřícný přístup ke křesťanství ve veřejném prostoru, což bylo ve zbytku Francie, hrdé na odluku, nepochopitelné.

Proti ničivému nacionalismu

Z kraje druhé světové války Schuman pracoval jako vládní zmocněnec pro uprchlíky. V podobné pozici zůstal i po uzavření příměří s nacistickým Německem. Když vládu převzal maršál Pétain, mnozí doufali, že zasloužilý velitel z první světové války ochrání Francii před rozvratem. Když v dalších dnech požádal parlament o zmocnění, hlasoval „pro“ i Robert Schuman. Hned druhý den ráno však rezignoval a stáhl se z veřejného života. I tak se ale dostal do zorného pole gestapa. Za pár týdnů byl zatčen a vězněn v Metz a poté držen v domácím vězení v Neustadtu. Po dvou letech se mu podařilo uprchnout a schovávat se pod falešnou identitou ve „svobodné“ části Francie. Ukrýval se na více než tuctu tajných míst v klášterech i u přátel odbojářů. V té době také vzniklo společné prohlášení vedení odboje několika západoevropských zemí včetně Německa a Itálie, které podporovalo myšlenku poválečné spolupráce na demokratických základech. Právě celoevropská úzká spolupráce měla být zárukou míru – spíš než nějaká celosvětová organizace.

Od roku 1946 Schuman opět zasedal v parlamentu. Pozoruhodné bylo, že generál Charles de Gaulle oficiálně potvrdil Schumanovou dobrou vůli a věrnost Francii, soukromě však o něm prohlásil, že „je boš, dobrý boš, ale boš“ („boche“ je francouzská nadávka pro Němce, značí něco jako „paličák“ či „zabedněnec“). Rozvážný Schuman neměl pověstný francouzský temperament, a ač byl patriot, podporoval smíření a spolupráci s Německem. Obecně zkrátka viděl spolupráci jako nejlepší nástroj k prosazování vlastních zájmů. V souladu s katolickou sociální naukou pro něj vždy byli na prvním místě lidé, jejich důstojnost a bezpečný prostor pro jejich rozvoj. To pro něj bylo přednější než obhajoba národních států a jejich zájmů, které nakonec opakovaně nedokázaly zabránit válkám.

Schumanův plán

Od roku 1946 až do roku 1954 byl Schuman členem osmi vlád. Už z toho je patrné, jak turbulentní byly poválečné roky. Minimálně jednou Schuman zachránil Francii, takovou, jakou ji známe, a to když se rozhodně postavil komunistům a jejich odborům, kteří chtěli v roce 1946 násilně uchvátit moc.

V květnu 1950 pak vyhlásil plán společné kontroly výroby oceli a těžby uhlí. Text rukopisu Schumanova plánu, který se stal základem zatím historicky nejdelší mírové evropské spolupráce, má na první straně jeden zvýrazněný odstavec. Schuman v něm jménem francouzské vlády nabízí spolupráci, společné řízení strategické produkce letitému rivalovi. Dnes uhlí a železo pozbyly svůj strategický význam, v poválečném chaosu ovšem tento křesťan „z hranic“ dokázal téměř nemožné: překonal nedávnou krutou historii, širokou nedůvěru mezi národy a mezi francouzskými intelektuály i negativní intervence ze strany Velké Británie či Sovětského svazu. „Němcům bylo vše upíráno, když existovala možnost jim něco dát – a všechno jim bylo dovoleno, když bylo třeba jim vzdorovat. Já chci postupovat jinak,“ obhajoval svoji cestu Schuman.

„Má výrazný smysl pro humor, milou povahu a je srdečný ve styku s lidmi, jimž důvěřuje,“ vzpomínal na něj někdejší americký ministr zahraničí Dean Acheson. „Ale při jednáních dokáže být jako z ocele. Obdivuji jeho velkorysost a jeho originalitu.“

Politik s františkánskou spiritualitou

„Je vzácné, když Vatikán vyzdvihne mezi světce někoho z vládců či politiků, natož někoho, kdo zemřel teprve nedávno. V podobných případech jedná Řím obzvláště opatrně,“ konstatoval pro francouzský deník La Croix biskup Bernard Ardura, předseda Papežského výboru historické vědy. „Je třeba posoudit, nakolik se do života dotyčného promítly heroické ctnosti.“

Robert Schuman podle něj naplnil své povolání jako člověk a křesťan službou společnému dobru. „Politická angažovanost je významná, je považována za vrcholnou aktivitu milosrdenství.“ A docenění Roberta Schumana, státníka s františkánskou spiritualitou, je též způsob, jak vyjádřit, že politika je cestou ke svatosti, podtrhuje biskup Ardura.

O autorovi| Autor je publicista, studoval na Robert Schuman Institute of Journalism v Bruselu