Ježíš pozoruje, jak lidé vhazují peníze do chrámové pokladnice. Upoutá ho chudá vdova: „Všichni dali ze svého nadbytku, ona však ze svého nedostatku: dala, co měla, všechno, z čeho měla být živa.“ (Mk 12,41-44)

Existuje názor, že k tomuto gestu byla prý donucena zákoníky, před kterými Ježíš varuje v předchozím kontextu. Úvahy vykladačů se však nejčastěji točí kolem tématu „dát něco z nadbytku / dát vše z nedostatku“, a prakticky vůbec nejdou hlouběji. Je to možná proto, že k hlubšímu pohledu na věc bychom museli konkrétně udělat nebo zažít něco podobného co zmíněná vdova.

Jak se cítí otec rok a půl starého synka, se kterým jej matka opustí? Syn a žena byli přece jeho vším, smyslem života i důvodem vší té dřiny k vydělání peněz a zbudování domu. Najednou je všechno pryč. Sbalila se, vzala kluka a odjela. Netušil, že na jeho syna i ženu už ve skutečnosti dávno sahá jiný muž.

Jak se cítí matka, která přišla o dítě jen proto, že ho nebyla schopna uživit, a tak znovu upadla do drog, až nakonec zase skončila ve vězení, do něhož se právě kvůli dítěti již nikdy vrátit nechtěla? Jak je ženě, která v tomto nekončícím kolotoči musí svou bolest přebíjet jen ještě větší bolestí? Dokud sami nějak „nepřijdeme o všechno“, o chudé vdově z evangelia budeme jenom teoretizovat. Je možné, že když Ježíš sedí před chrámovou pokladnicí, jeho učedníci sní o dobrých postech v novém království. Ještě totiž mají v paměti ten slavný vjezd do Jeruzaléma! Jsou přece „těmi od Ježíše“, VIP, kteří s ním přišli z Galileje, a jediní spolu s Jidášem vědí, kde se přesně zdržuje. Učedníci se připravují na zářnou budoucnost, Ježíš ovšem na svůj konec.

Ti, co dávají z nadbytku, také myslí na budoucnost. Ta, která dává vše, co má, na budoucnost nemyslí. Jejími kartami už nic vyhrát nelze. Jediné, co tu může pomoci, je zázrak. Od doby, kdy Ježíš vstal z mrtvých, se proto zázraky dějí. Chce to počkat a neztrácet víru v život, neboť jak zpívá Hutka, „dobrý člověk ještě žije, na Moravě víno pije“. Morava je metafora.