Čtyřiačtyřicet hodin poté, co se tu prohnalo ničivé tornádo, procházím Mikulčicemi, Lužicemi, Moravskou Novou Vsí a Hruškami. Mám dojem, že vidím apokalypsu. Do očí se mi tlačí slzy a srdce přetéká hlubokým soucitem se všemi, kdo ztratili z minuty na minutu domov, a někteří dokonce i své nejbližší. Hlavou mi letí: „Pane Bože, proč? Proč musejí prožívat takovou šílenou hrůzu?“ Ptám se stejně jako tolik lidí přede mnou při nespočtu tragédií, které lidstvo v dlouhé historii zažilo. A Bůh mlčí… Najednou si uvědomuji, že možná nějak promlouvá i skrze toto ničivé tornádo.

S některými lidmi hovořím. Ne, nehledám slova útěchy, zněla by nepatřičně. Mlčím a mám touhu každého z trpících obejmout, plakat s nimi a v duchu prosím Boha, aby je objal a utěšil on sám. Aby položil své proražené dlaně na jejich rány a přinesl jim uzdravení a útěchu. Modlím se: „Pane, buď nyní v těchto okamžicích zvláštním způsobem s každým z nich, dávej jim zakoušet svou hmatatelnou přítomnost a poznání, že jsi je v těchto šílených okamžicích neopustil, ale jsi s nimi mnohem více právě teď.“ Těší mě ty desítky milionů, které se do čtyřiadvaceti hodin po katastrofě vybraly na pomoc postiženým. A dokladem Boží přítomnosti jsou pro mě i lidé nejrůznějších profesí, kteří ihned přijeli pomáhat.