Nezřídka se setkáváme s jevy, jako jsou vize Ježíše Krista, Panny Marie, dalších světců, ale také výjevy s biblickou symbolikou nebo pohled na současný svět s prorockým slovem pro budoucnost. Někdy mají tato „zjevení“ podobu zřetelně slyšených slov poselství s úkolem ho rozšířit. Myslím, že k těmto jevům lze řadit i takzvaná vnitřní slova, která k dotyčnému promlouvají bez smyslového vjemu, prostě jako vnitřní poznání. Církev se takovými jevy zabývá, protože spadají do její odpovědnosti za správnost učení a spásu lidí.

Veřejné vs. soukromé

Terminologicky se rozlišuje zjevení „veřejné“ a „soukromé“. To první zahrnuje vše, co Bůh zjevoval Izraeli a v plnosti pak v Ježíši Kristu a skrze jeho apoštoly. Obsahuje všechno, co je nezbytné pro spásu všech lidí všech míst a všech dob. Teologie definuje dobu veřejného zjevení „do smrti posledního z apoštolů“. Do té doby bylo zaznamenáno, co nám Ježíš Kristus – Boží Slovo svým životem, kázáním, smrtí a zmrtvýchvstáním sdělil a co je potřeba ke spáse.

Pán Ježíš ale slíbil, že s námi bude až do konce světa (srov. Mt 28,20) působením Ducha Svatého, který nám má „připomínat“ všecko, co Ježíš řekl (srov. Jan 14,26). Je pochopitelné, že Duch Svatý není mechanickým záznamem Ježíšových slov. Jeho „připomínání“ má ráz výkladu a aktualizovaných aplikací evangelia v různých dobách a prostředích.

Do této oblasti můžeme zařadit také soukromá zjevení. Jejich obsahem nikdy nemůže být něco, co by před námi Ježíš utajil a vyhradil až pro nějakou pozdější dobu. Vše, co bylo třeba sdělit, už Ježíš řekl.

V soukromých zjeveních se projevuje Boží starostlivá péče tam, kde je nebezpečí, že se důležité výzvy evangelia budou přehlížet, zamlčovat nebo zanedbávat. A tak nás jistě neudiví, že tlumočnicí takových Božích výzev v soukromých zjeveních bývá často Matka Boží. Plní tím poslání být matkou učedníků svého syna. A která matka by mlčela, když vidí, že její děti jsou nedbalé v tom, co je podstatné pro jejich zdar. Proto základním poselstvím jak v Lurdech, La Salettě, Fatimě, ale i v Medžugorje je výzva k obrácení a modlitbě. Navíc nejde jen o vynesení pozapomenutých témat evangelia, ale především o působení milosti, které je s těmito místy spojeno.

Je jasné, že případná soukromá zjevení je třeba zkoumat. K tomu mají oprávnění ti, kdo spravují apoštolskou autoritu, tedy biskupové a jejich spolupracovníci. Základním kritériem pravosti zjevení je jejich soulad s učením Písma svatého a církve. Bůh si přece nemůže protiřečit. Hodnověrnost „vizionářů“ osvědčuje jejich pokora, a především poslušnost církvi a jejím autoritám. Nelze si například představit, že by pravé soukromé zjevení rozbíjelo jednotu církve, za kterou se náš Pán naléhavě modlil při Poslední večeři (srov. Jan 17), nebo že by štvalo věřící proti papeži nebo proti biskupům. Takové zjevení je jednoznačně nepravé. V takovém případě je „vizionář“ obětí své nemocné psychiky, nebo dokonce klamu satana. On se totiž rád představuje jako anděl světla.