Možná si někdo řekne – pietní místo pro zemřelé děti? To je snad okrajový problém, vzhledem k milionům dětí hladovějících, strádajících v uprchlických táborech či vážně nemocných. Platí to možná jen do chvíle, kdy se setkáte zblízka s bolestí někoho, kdo takovou ztrátu prožil a i nadále ji prožívá.

Vzpomínám si, jak mě před lety vyhledala jedna paní, které se kdysi narodila asi v pátém měsíci dvojčata. Obě záhy zemřela. Ještě po dvaceti letech prožívala ta žena jako největší trauma to, že své děti ani nemohla vidět, natož je důstojně pohřbít. Bylo to ještě za hluboké totality a v nemocnici s nimi naložili jako s „biologickým odpadem“. A co se dělo dál s jejich maminkou, s oběma rodiči? O jejich prožívání se nikdo nezajímal, ani v nemocnici, ale ani po návratu domů.

Leckdy si lidé myslí, že ztráta dítěte snáze přebolí, když nejde o jedináčka. Ani to není pravda, stačí si přečíst vyprávění Zélie Martinové, maminky sv. Terezky a jejích sester, o náhlé smrti jejich pětileté Helenky. A nebyla to jen starost o ostatní děti, co rodičům pomohlo jít dál, ale spíš jasné vědomí toho, že i jejich zemřelé děti (bylo jich několik) jsou i nadále součástí rodiny, že mají pevné místo v jejich srdcích, ale i v srdci Božím.

O autorovi| KATEŘINA LACHMANOVÁ, teoložka