Bezradnost. To je moje hlavní vzpomínka na první doprovázení rodičů, kterým zemřelo jejich děťátko. Byl jsem mladý kněz. Slova útěchy jsem nacházel těžko, a tak jsme společně šli temnotou smrti, která je zasáhla místo radosti života. Svoji službu jsem si později pojmenoval jako bytí nablízku a dodávání odvahy udělat alespoň ten dnešní krok na cestě dál. To vše v naději, která v těch momentech téměř není vidět. Jsem rád, že k doprovázení rodičů v těchto těžkých chvílích přichází na pomoc lidé, kteří mají toto téma na srdci. Chtějí pomoci nést bolesti srdce zarmoucených rodičů i celých rodin. Poznal jsem je už loni během první pouti na Lomci, kdy přicházeli prosit o požehnání a pomoc. Pro zraněné rodiny i pro svoji práci.

Nyní se snaží organizace Jihočeské Dítě v srdci vytvořit místo, které bude znamením jejich pomoci a naděje, v jejíž síle pomoc nabízejí. Vybudováním pietního místa předčasně zemřelým dětem se toto téma dostává do veřejného prostoru. Myslím, že se tím také zve každý, kdo půjde kolem, aby vzpomenul a stal se nejen citlivým k bolesti druhých, ale také nositelem naděje. Naděje, že navzdory překvapivé síle smrti je zde Bůh, který se stal Dítětem v srdci, aby každého člověka doprovodil do vyvrcholení života.