Katechismus přináší několik krásných citací z dějin spirituality, jež vyzdvihují nezbytnost trvalé modlitby, která by se stávala těžištěm křesťanské existence.

Mnich Evagrius Ponticus prohlašoval: „Nebylo nám přikázáno stále pracovat, bdít a postit se, kdežto stálá modlitba je pro nás zákonem“ (KKC 2742). V křesťanském životě je žár, který nikdy nesmí vyhasnout. Lze jej přirovnat k onomu posvátnému ohni, jenž se uchovával v antických chrámech, planul bez přerušení a povinností kněží bylo udržovat jej.

Sv. Jan Zlatoústý kázal takto: „Modlit se často a horlivě je možné i na tržišti nebo během procházky o samotě. Je to možné i ve vašem obchodě, ať už kupujete, nebo prodáváte, nebo také při vaření“ (KKC 2743). Modlitba je tedy jakýmsi druhem „notové osnovy“, do níž vpisujeme melodii svého života. Není v rozporu s každodenní činorodostí, nepříčí se mnoha drobným povinnostem či schůzkám, ale spíše se stává místem, kde každý čin nalézá svůj smysl, zdůvodnění a klid.

Uplatňovat tyto zásady v praxi není jednoduché. Některému tatínkovi či mamince, na které doléhá tisícero úkolů, se někdy zasteskne po období, kdy bylo snadné najít prostor k modlitbě. Pak ale přicházejí děti, práce, stárnoucí rodiče… Člověk má dojem, že na to všechno nestačí. Tehdy mu prospěje, když pomyslí, že Bůh, náš Otec, který se musí starat o celý vesmír, ustavičně pamatuje na každého z nás. Proto také my na něj máme trvale pamatovat! V křesťanském mnišství se práci odjakživa projevovala veliká úcta, nejen kvůli morální povinnosti zabezpečit sami sebe a druhé, ale též vzhledem k vnitřní rovnováze: pro člověka je riskantní, aby pěstoval natolik abstraktní zájmy, že by tím ztrácel kontakt s realitou. Sepjaté mnichovy ruce mají mozoly, neboť do nich bere lopatu a motyku.

Na lidské bytosti je vše podvojné – máme dvě paže, oči, nohy… Stejně tak se navzájem doplňují modlitba a práce. Modlitba, která je „dechem“ všeho, zůstává živoucí kulisou práce, včetně těch momentů, kdy není jasně vyjadřována. Je nelidské být natolik zahlceni prací, že už nenacházíme čas na modlitbu.

Zároveň není zdravá taková modlitba, která se životu odcizuje. Modlitba vzdálená od životní konkrétnosti se stává spiritualismem anebo, ještě hůře, formalismem. Zopakujme si ještě jednoduchou modlitbu, kterou je pěkné během dne opakovaně vyslovit: „Pane Ježíši Kriste, Synu Boží, smiluj se nade mnou hříšným!“