Nevěřím na nikoho nevěřícího. Člověk je Boží dílo, k obrazu Božímu jsme stvořeni a každý k tomu časem dojde,“ řekla Libuše Šafránková ve vánočním rozhovoru pro magazín Pátek Lidových novin v roce 2009. „Nedá se to naučit ani se k tomu dobrat filozofií, ale přes niternou zkušenost k tomu každý dojde,“ dodala.

Sama ovšem v katolické víře vyrostla, její otec Miroslav byl dokonce ve Šlapanicích u Brna, kde prožila dětství, varhaníkem. „Dostala jsem tuhle možnost od rodičů, nenásilně, jako samozřejmost,“ ohlédla se herečka kdysi v médiích, když se jí na její víru ptali. V kostele ve Šlapanicích byla tehdy na kůru po tatínkově boku takřka denně. „Rozum jsem z toho určitě neměla. Ale nemyslím si, že je beze smyslu brát děti s sebou (do kostela – pozn. red.). Působení do nitra proudí jinými branami. Píše se na čistý papír dětské nepopsané duše a nitro si to samo přebere,“ řekla Lidovým novinám.

Barunka i Popelka

Už jako studentka Státní konzervatoře v Brně získala svou první výraznou roli Barunky v televizní Babičce (1971), jako titulní princezna zazářila ve Třech oříšcích pro Popelku v roce 1973. Nedlouho předtím se stala členkou Činoherního klubu v Praze, kde hrála s krátkou pauzou až do poloviny 90. let. Zde se také seznámila se svým manželem Josefem Abrhámem. Brali se v roce 1976 na Karlštejně při dvojím církevním obřadu – katolickém podle nevěsty i evangelickém podle ženicha, který je vnukem slovenského evangelického faráře a spisovatele Jozefa Hollého.

Během kariéry Šafránková vytvořila desítky divadelních filmových i televizních rolí – připomeňme za všechny alespoň tituly Jak utopit dr. Mráčka aneb Konec vodníků v Čechách (1974), Vesničko má středisková (1985), Kolja (1996) či Všichni moji blízcí (1999), anebo také mimořádnou interpretaci Dětí z Bullerbynu, které jako audioknihu vydal roku 2015 Albatros. Její umění ocenil téhož roku prezident republiky medailí Za zásluhy I. stupně.

Kromě několika mladých let se Libuše Šafránková od víry neodklonila. Jak v pořadu Radia Proglas „13+“ minulý týden zavzpomínal františkán P. Jakub Sadílek, do nynějška pak s manželem patřili k jádru pražské spořilovské farnosti a Libuše zde nechyběla za lektorským pultem při mši, ale ani při nejrůznějších farních kulturních akcích. „Budu si ji pamatovat jako šarmantní paní s hlubokou duší, která milovala svoji rodinu. Zároveň jí v posledních letech života velmi záleželo na přibližování se k Ježíši, snažila se – i vzhledem ke své nemoci – odvážně si klást i náročné otázky víry a otevírat těžká témata,“ podotkl P. Sadílek, který byl v posledních letech hereččiným zpovědníkem.

Své vůbec poslední interview poskytla Šafránková pro knižní rozhovor Milana Ohniska se známou novinářkou a moderátorkou Danielou Drtinovou Jako bych žila dva životy (Druhé město 2020). Vzpomíná v něm, jak se obě setkaly a jak se propojily jejich duchovní cesty. Sama Drtinová zde pak píše: „Bylo to absolutně zlomové a naprosto fatální setkání mého života. Věnovala mi tolik času… Vedla mě. Hodně mi toho předala v desítkách hodin rozmluv, knížky mi dala, popsala a pojmenovala, co se ve mně děje, a mně se najednou složil celý obrázek. Dostala jsem klíč! A v září 2004 jsem byla pokřtěná.“ Libuše Šafránková s manželem se stali jejími kmotry.

„Říká se, že bez Boží vůle ani vrabec ze střechy nespadne,“ zhodnotila dříve herečka pro Pátek Lidových novin a pokračovala: „Vypustil nás na zem s přáním, abychom se vrátili dobrovolně a s láskou.“ Na její cestu „domů“ ji vyprovází i upřímná láska několika diváckých generací.