Právě proto, že se ve své práci setkává s páry, jejichž vztah už restartovat nelze, se zaměřuje na prevenci a osvětu. Mnozí lidé v rozvodových řízeních se jí svěřili, že kdyby tyto informace měli dřív, nemuselo to u nich dojít tak daleko. Milena Mikulková vypráví, že za 41 let vztahu zažili s manželem restartů několik. Poslední proběhl docela nedávno, kdy děti opustily rodné hnízdo – a oni hledali menší bydlení a nový způsob života ve dvou. „Restart je většinou potřeba, když něco chybí, když je něčeho příliš, anebo když svůj vztah potřebujeme přizpůsobit nové situaci: budujeme partnerství, narodí se první dítě, jde do školy nebo například děti odcházejí z domova,“ říká Milena Mikulková s tím, že nutnost restartu bývá spojena s pocitem, že „takto už to dál nejde“.

Společně trávit čas

Americký psycholog Robert J. Sternberg hovoří o „trojúhelníkové teorii lásky“. Podle něj se láska skládá z vášně, intimity a oddanosti (závazku). Ideální je, když jsou všechny části dobře namíchané. Vášeň, to je také nadšení, přitažlivost, atraktivita – je obvyklá pro začátek vztahu, ale také jako první mizí, pokud ji přestaneme živit. Druhý vrchol tvoří intimita – i například intimita emoční – kdy zveme partnera do našeho prožívání, říkáme mu, co cítíme, jak věříme. Třetí vrchol tvoří oddanost. „Žijeme v době, kdy se závazky moc nenosí,“ konstatuje Milena Mikulková, ale dodává, že právě závazek ve chvílích krize zůstává tím jediným, co vztah drží pohromadě.

Páry mohou přemýšlet, který z vrcholů trojúhelníku potřebují posílit. Společně mohou hledat, jak pracovat s vášní, důvěrou, intimitou. Jak spolu být dál, ale „jinak než doposud“. A ve většině případů tento restart začíná společně tráveným časem. „Alespoň jednou týdně hodinu pro sebe navzájem, jednou za čtvrt roku den, minimálně jednou za rok víkend, který by měli partneři trávit spolu,“ doporučuje.

Začít můžeme třeba i tak, že si každé ráno položíme otázku: Jak mohu partnerovi/partnerce zpříjemnit dnešní den? Co mohu pro něj udělat hezkého? Napsat hezkou SMSku, uvařit kávu, oslovit, políbit… „Jsou to často nenáročné a nenásilné skutky lásky, kterými dáváme najevo, že na druhého myslíme. Pak uděláte vědomě ještě něco navíc: nějaký dárek, službu, fyzický kontakt. Něco, o čem víte, že na to partner slyší a že mu tím uděláte radost,“ říká Milena Mikulková. Jako mediátorka pracuje s lidmi, kteří se sobě odcizili právě proto, že výše řečené podcenili. Nevěnovali si navzájem pozornost a jejich vztah zkorodoval.

Pro obnovu vztahu a odstranění rzi někdy stačí i obyčejné „děkuji“. Milena Mikulková vyjmenovává sedmero díků, které pohne ledy: 1. Děkuji, že jsi. 2. Děkuji, že jsi to právě ty, kdo je se mnou. 3. Děkuji, že sis mě vybral, že mohu být s tebou. 4. Děkuji za to, co pro mě děláš. 5. Díky za to, co neděláš. 6. Děkuji, že mám za co děkovat, že nic neberu jako samozřejmost. 7. Děkuji, že moje poděkování přijímáš.

A na závěr zmiňuje vzácnou japonskou techniku kintzugi, umění zlatých švů, kdy se rozbité nádoby slepí hmotou smíchanou se zlatým prachem. Tím získají ještě větší hodnotu, než měly předtím. A podobně i vztahy, které jsou „opravené“, vydrží mnohem víc.

Mluví jiným jazykem 

„Když jsem se vdávala, myslela jsem si, že konečně budu prožívat štěstí. Konečně mělo skončit mé dívčí osamocení. Byla jsem přesvědčená, že s manželem, tak okouzlujícím a jemným mladým mužem, jaký byl v době mého zasnoubení, budeme nejbáječnější dvojicí na světě. Mým přesvědčením bylo, že budeme všechno sdílet – své touhy, myšlenky, plány, víru. Nechci říkat, že jsem dopadla na tvrdou zem, ale byla jsem opravdu zklamaná… Mladým lidem je důležité povědět, že po svatbě nenastane ráj. Nenašla jsem to, o čem jsem snila,“ cituje příběh jedné manželky Denis Sonet v knize Miláčku, netrap mě… (Karmelitánské nakl. 2010). 

O tom, jak nebýt zklamaný, že realita není v souladu s naším očekáváním, mluví americký manželský poradce Gary Chapman v knize Pět jazyků lásky (Návrat domů 2019). Pokud cítíme lásku partnera, svět se nám zdá krásný. Ovšem to, že ji necítíme, ještě neznamená, že nám ji neprojevuje. „Jen“ u toho „mluví jiným jazykem“. Chapman tvrdí, že každý člověk má určitý základní jazyk lásky. Pokud chceme, aby se náš partner cítil milován, musíme mluvit právě tou „jeho“ řečí, i když to pro nás může být obtížné. 

Zatímco někteří lidé potřebují slova ujištění a povzbuzení, poděkování – a těžce snáší kritiku („Cokoliv udělám, není dost dobré, pořád mě jen kritizuješ, ničím se ti nezavděčím.“), jiní hovoří skrze skutky služby („Nemá mě rád, protože mi s ničím nepomůže.“). 

Dalším jazykem lásky je potřeba dávat a dostávat dárky – hmotné ujištění o tom, že vám na druhém záleží („Ty jsi mi nic nepřivezl? A chyběla jsem ti vůbec?“). Pokud je něčí jazyk lásky společně trávený čas, tak mu určitě nebude stačit jen společné sledování televize („Už spolu netrávíme čas.“). Posledním jazykem lásky je fyzický kontakt, ke kterému patří třeba i jen letmé pohlazení nebo objetí („Mám pocit, že když se tě nedotknu já, tak to sám od sebe neuděláš.“). Jak dodává Milena Mikulková, právě ony drobné věci, které jsou pronesené jazykem lásky našeho partnera, přispívají ke vztahové údržbě.