Svatý Cesarius Arelatský o požehnání v jednom ze svých kázání řekl, že „sice plyne skrze člověka, ale ne z člověka“. Pramenem veškerého požehnání je tedy Bůh sám. Pěkně se to píše také v Katechismu: „Žehnání je božský úkon, který dává život, jehož pramenem je Otec“ (článek 1078). Požehnání je konkrétním projevem Boží dobroty k nám i stvořenému světu. Můžeme si vzpomenout na začátek knihy Genesis, kde Bůh žehná živočichům (Gn 1,22), člověku (Gn 1,28) i sedmému dni (Gn 2,3). Na jedné straně jsou tedy všechna požehnání „stejná“, neboť vždycky pochází od Boha, který žehná svému stvoření a je jediným zdrojem veškerého požehnání.

Na druhé straně ale církev některá žehnání vyhrazuje biskupovi (který má být odrazem nebeského Otce), jiná přísluší knězi – případně (když není kněz) jáhnovi, akolytům a lektorům. Ale také každý, kdo má účast na Kristově kněžství skrze svátost křtu a biřmování, je povolán k žehnání. Na více místech Nového zákona se jasně ukazuje, že každý Ježíšův učedník má žehnat – „svolávat dobro“. A to třeba i na ty, kdo jej pronásledují (srov. Řím 12, 14).

Určitě bych se tedy vyhnul poměřování „velká“ – „větší“, neboť naše poměřování a počítání na Boží věci moc nesedí. Tím se ale nestírá rozdíl mezi požehnáním, které je vyhrazeno biskupovi (zejména obřad žehnání opata či abatyše, zasvěcení panen a vdov, žehnání kostela, oltáře nebo posvátných olejů při misse chrismatis), a požehnáním, které svolávají na svá společenství kněží, nebo křížkem, jenž dělá maminka svému dítěti na dobrou noc. To vše je žehnání, tím vším je oslavován Bůh, tím vším je nám vyprošováno Boží dobrodiní a – jak se píše v Obřadech žehnání – tím vším je také potlačována moc zla.