To, že se lidé najednou začnou i v rámci rodin a skupiny přátel hádat o veřejných záležitostech, není nic nového. Na konci 19. století se třeba Francouzi vášnivě přeli o to, zda kapitán Dreyfus zradil svou vlast, nebo zda je nevinen. A jen o něco méně intenzivní byly v tehdejších Čechách spory o názory Tomáše Garrigua Masaryka na pravost Rukopisu zelenohorského. Podobná situace vždy ukazuje, že se na přetřes dostala nová témata, která lidé považují za důležitá a která přitom nekopírují dosavadní názorové fronty – jdou napříč zavedenými politickými a ideologickými skupinami, takže se pak pohádají i lidé, kteří doposud byli ve shodě.

Pro nás Čechy byla takovým tématem uprchlická krize, která vrcholila kolem roku 2015. Jedni spíš litovali zubožené utečence před válkou a hladem, jiní v příchodu velkého množství muslimů spatřovali hlavně ohrožení evropské civilizace. A jak strach z uprchlíků, tak i soucit k nim se dal vystopovat ve všech částech společnosti: u voličů pravice i levice, u bezvěrců, protestantů a katolíků, u mladých i starých. Proto vnímám tuto dobu jako určitý přelom naší veřejné diskuse, která se tak stala konfliktnější a méně přehlednou. Mimochodem se to podobá situaci na počátku devadesátých let, kdy jsme od zdánlivě neproblematické národní shody nad výsledky sametové revoluce rychle přešli k polarizaci mezi pravicí a levicí a k urputným sporům o název a pak i o samu existenci svého státu.

Arabské jaro 2011 ovšem nepřineslo jen uprchlickou krizi. Zahájilo období, kdy se svět celkově stává méně stabilním a bezpečným. Brexit a pnutí v Evropské unii, nástup nových forem politiky, jaké reprezentuje bývalý prezident Spojených států Donald Trump, ekologická a klimatická krize, snaha Číny a Ruska posílit svůj vliv, humanitární krize a porušování lidských práv na mnoha místech světa a v poslední době pandemie koronaviru a spory o to, jak jí čelit – to všechno nám dává nová důležitá témata k diskusi. Není divu, že se lidé častěji hádají a že to zasahuje i rodiny.

Hádky zdravé a nezdravé

Myslím, že do jisté míry jsou podobné hádky zdravé a potřebné. Jen za totality nebylo radno se o politice hádat, aspoň ne veřejně, ale demokracie spory vyžaduje a předpokládá. Samozřejmě platí všeho s mírou a hádky by měly být konstruktivní: člověk sice svého partnera pomocí hádky skoro nikdy nepřesvědčí, ale měl by diskutovat poctivě a vyjasnit si díky tomu v konfrontaci s ním svá vlastní stanoviska.

Ovšem na rozdíl od 19. století se dnes nehádáme jen osobně nebo v tisku, ale i na sociálních sítích. Ty mají své dobré stránky, ale co se týče hádek, slučují nevýhody obou starších způsobů. Stejně jako při hádce tváří v tvář můžeme snadno sklouznout k podpásovým osobním útokům a neférovým argumentům. A stejně jako u sporů na stránkách novin chybí neverbální komunikace a naše slova zůstanou trvale uložena v paměti a může si je přečíst mnoho dalších lidí. Algoritmy sociálních sítí se navíc snaží prezentovat nám to, co nás emocionálně nejsilněji osloví, což vede k vytváření názorových bublin a větší polarizaci.

Vedle sociálních sítí je tu pak ještě další faktor, který přikládá pod kotel naší hádavosti, a tím je nový, ostřejší styl politiky. V USA se objevil již před více než třiceti lety, když se začala drolit dosavadní rámcová shoda obou hlavních politických stran, vynucená studenou válkou se Sovětským svazem. Sociolog James Davison Hunter pro tento typ politického boje razil označení „kulturní válka“, protože kromě větší polarizace a vzájemné nevraživosti obou táborů se vyznačuje důrazem na témata patřící do oblasti morálky a vůbec kultury. Regulace umělých potratů nebo přistěhovalectví, práva homosexuálů, rasová diskriminace, rovnost pohlaví, role náboženství ve společnosti – to všechno jsou příklady bojišť kulturní války. A ta se pomalu přelévá z USA do Evropy.

Nástup „kulturních válek“

Pro politiky mají „kulturní“ témata tu výhodu, že pro ně obvykle neexistuje nezpochybnitelné expertní řešení, ale jenom různé hodnotové postoje, navíc obtížně měnitelné. Pokud se třeba někdo vydá do boje za zákaz nebo za liberalizaci potratů, osloví poměrně velkou skupinu voličů na dlouhá léta spojených s tímto tématem: nemůžeme doufat, že by se v dohledné době všichni lidé shodli na okamžiku, kdy se z lidského vajíčka či zárodku stává člověk hodný plné zákonné ochrany. A kulturní válečníci brzy zjistili, že dokonce i v těch bodech, kde shoda expertů existuje, ji lze snadno ignorovat. „Liberální“ bojovníci za uvolnění potratů tak mohou argumentovat právem ženy na vlastní tělo, i když se již mnoho desítek let bezpečně ví, že zárodek je samostatný, od matčina těla geneticky odlišný organismus. A naopak mnozí „konzervativci“ popírají shodu vědců na člověkem způsobeném oteplování planety, nebo dokonce i evoluční teorii, pokud se jim nehodí do krámu.

Zdá se tedy, že doba hádkám přeje. Nemusíme se jim vyhýbat, ale neměli bychom ani přilévat oleje do ohně. Agresivita a arogance člověku možná přinesou lajky na Facebooku, ale reálně nic nezlepší. Prospěšnější je vyslechnout druhého, zdvořile a srozumitelně vysvětlit svůj názor a nenechat se zatáhnout do emotivních sporů.