Vyhnout se této zkušenosti nejde, můžeme ale ovlivnit, jak zareagujeme. Jak tento proces chápe psycholog DALIBOR ŠPOK?

Co je neúspěch? Co s námi dělá?

Abychom mohli hovořit o neúspěchu, musíme charakterizovat úspěch, což je problematická psychologická kategorie. Rozlišil bych užší a širší pojetí úspěchu. Často ztotožňujeme úspěch jen s užším pojetím, které chápeme jako dosažení cílů nebo hodnot, které jsou ceněné většinovou společností. Když řekneme úspěšný mladý muž nebo úspěšný zaměstnanec, kdo je to? Člověk, který není zadlužený, který má dobré postavení v práci, který má prestižní profesi, který je třeba kardiochirurg, nikoli uklízečka. Od toho můžeme odvinout různá širší pojetí úspěchu. Ptáme se, zda je to skutečně tak, že kardiochirurg je úspěšnější člověk než ta uklízečka? Není mnohá uklízečka úspěšnější proto, že je ve svém životě spokojenější než mnohý kardiochirurg? Takže začínáme úspěch individualizovat, propojovat se specifičností každého z nás a naší spokojeností. A taková definice je vlastně psychologicky validnější, protože závisí na tom, jak vnímám své hodnoty, jak vnímám své cíle a co je pro mě důležité. A neúspěch je tedy opak: neschopnost naplnit své cíle a dosáhnout svých hodnot – ať už trvale, nebo jen přechodně.

Žijeme ve světě sociálních sítí, z nichž se na nás denně valí úspěchy. Kdekdo třeba uběhne maraton pod tři hodiny a vlastně to vypadá, že to může zvládnout každý, i když je to často jen iluze. Nemáme to těžší než naši předci?

Já bych tento pohled trošku problematizoval. Nemyslím si, že je to novinka. Podle mě je to stále to staré většinové vymezení úspěchu. Sociální sítě to jen umožnily individualizovat, takže existují různé podskupiny, které vidí úspěch někde jinde. Bude skupina maratonců, skupina vařičů piva a stovky dalších skupin. Pořád ale vytvářejí jakýsi obraz většinového úspěchu jako kdykoli v historii, jak to dělala tradiční média nebo literatura či divadelní hry. Vzorem úspěchu pro všechny už ale dnes není ten kardiochirurg, ale pro někoho ten maratonec a pro jinou skupinu zase ten, kdo uvaří nejlepší craftové pivo. Princip sociálního srovnávání je ovšem stále stejný.

Zřejmě není možné se od těch vlivů oprostit. Schovat se někam do poustevny a rezignovat na společenské tlaky. Většině z nás záleží na tom, co si o nás druzí myslí. Jak nalézat rovnováhu?

A on se z toho člověk nevymaní, ani když půjde poustevničit! To si uvědomovali i pouštní otcové. Vždy bude s kým se srovnávat. Lékem na to je přiměřenost, což je koneckonců kardinální ctnost. A slovo „ctnost“ vždy znamená, že to není nic vrozeného, ale že jde o dovednost, kterou můžeme budovat a rozvíjet. Přiměřenost tady musíme chápat tak, že sociální model je velmi důležitý. Není a priori negativní. Sociální srovnávání nás často koriguje dobrým směrem. Problém ale nastává, když sociální srovnávání začíná dominovat a stává se jediným nebo hlavním zdrojem mého směru či určování mých hodnot. To je velký varovný prst. Jde o to, najít střední cestu. Kdy jsou tedy vzory okolo dobré a kdy naopak potřebuji jít jinou cestou? Takové zkoumání musí být opřeno o neustálou sebeanalýzu, zpytování svědomí. Ptát se, zda si náhodou nelžu, kde jsou moje hodnoty správné, kde jsou naopak přízemní. Je to celoživotní úsilí.

Když někdo zažije neúspěch, ať už je to třeba jeho chybou, nebo okolnostmi, jak na něj ideálně reagovat? Někdo zvládá pády a kritiku lépe, jiný hůř.

Někdo se třeba nedokáže akceptovat, ve smyslu přijímat vlastní nedostatky a být k sobě laskavý. Je příliš sebemrskačský. Jiný je ale k sobě laskavý až příliš, někdy dokonce tak, že začne vinu hledat vždy jen u druhých. Univerzální odpověď je jen jedna. Ať už na neúspěch reagujeme jakkoli, musíme se zkrátka kultivovat – i když to pro každého bude v jiném směru. Existují dvě fáze reakce na neúspěch. Ta první krátkodobá je spíš emoční. Musíme se vypořádat s danou emocí – smutkem, vztekem, zklamáním. Z dlouhodobého hlediska je nutné se z neúspěchu poučit. Můžu změnit spoustu věcí, které mě k úspěchu – tedy naplnění mých cílů a hodnot – v budoucnu přiblíží. A pak je tu ještě jedna možnost. Stephen Covey, můj oblíbený autor, v jedné knize napsal, že není větší tragédie, než pečlivě šplhat po žebříku úspěchu, abychom nahoře zjistili, že je opřený o nesprávnou zeď. Neúspěch také může vést k přehodnocení mých cílů a hodnot. Díky němu redefinuji, co vlastně považuji za úspěch. To, o čem se bavíme, je vlastně výsledný cíl, řekněme kultivace člověka, jeho hodnot, schopností a pohledu na svět. Tak je třeba k našim neúspěchům přistupovat – jsou našimi učiteli právě pro tuto kultivaci. Pokaždé to bude těžké. Ale když má člověk takovéto vnitřní nastavení, už je v půli cesty.

Často se setkáváme také s neúspěchem druhých. Rodiče mají potřebu korigovat a napravovat své děti…

Ano, to k nám lidem patří a nejde zdaleka jen o děti a rodinu. Hodnotíme naše blízké, kterým úspěch přejeme, ale i nepřátele, kterým ho naopak moc nepřejeme. Když tedy vezmeme jako příklad naše děti, ty nám přece nemohou být lhostejné. Nelze k nim přistupovat ve stylu: dělejte si, co chcete, žijte si svůj život a já vám neřeknu, co si o tom myslím. To bychom jako rodiče selhávali. Ale na druhé straně nejsme guruové, abychom jim říkali, co přesně je úspěch, co je pro ně dobrý cíl a co ne. Samozřejmě je obtížné najít tu hranici, protože každý ji má jinde. Některý blízký člověk ode mě potřebuje daleko více poradit a je tomu otevřenější. Jindy je ale můj blízký na cestě, která pro něj osobně může být dobrá a kterou si zvolil, ale já mám na ni jiný názor. Pak do jeho „neúspěchu“, jak ho vnímám já, asi nemůžu moc mluvit.

A co hodnocení těch, kdo nejsou naši blízcí? Na tom ostatně stojí divácký úspěch Výměny manželek a podobných reality show.

To jsme zase zpátky na začátku u sociálního srovnávání. To je přesně ono. Mám uklizenější byt než tady ti lidé v televizi, proto se cítím jako úspěšnější. Ale nemysleme si, že když takto přízemně nehodnotíme lidi v reality show, problém srovnávání se nás netýká. Místo uklizeného bytu si můžeme dosadit: naše děti mají lepší známky, máme hezčí dům, chodíme častěji do kostela, znám Nový zákon lépe než tady Pepa, který si z něj nikdy nic nepřečte. A už se cítím jako lepší rodič nebo lepší křesťan. Sociální srovnávání se objevuje úplně všude. Je to obrovské pokušení cítit se výš než druhý člověk. Je to pokušení pýchy, kterou právě už zmiňovaní pouštní otcové označovali za nejhorší z kardinálních hříchů. Nedá se vykořenit a nedá se odnaučit. Což znamená, že si musíme být vědomi, že v nás je a jak silně působí – a učit se, jak s ní žít.