Jak se spí řediteli křesťanské televize?

Spím dobře. Díky Bohu. Naše oslavy jsme nazvali „Dvacet let dobrodružství“ a k němu patří i nejistota – s financemi, zaměstnanci, provozem. Vždycky se ale objevil pravý člověk, kterého jsme hledali. I když jsme byli v hrozných dluzích, peníze nakonec přišly. Naštěstí je radostí mnohem více.

Kdy byl led pod TV Noe nejtenčí?

Párkrát se objevily pokusy odkoupit Noe a využít naší značky. Nejvýraznější to bylo asi dva roky po spuštění vysílání ze strany některých lidí ze zákulisí TV Lux. Vše skončilo bolestným rozchodem. Moc bych si přál, abychom našli společnou řeč. Je smutné, že nespolupracujeme. Už jsem v této věci oslovil nového ředitele této stanice. Těžké chvíle přicházejí také s menšími či většími podrazy. Když se například snažíme pomáhat jisté organizaci, vyrobíme jí skoro zadarmo několik dokumentů – a když organizace získá větší balík peněz, zaplatí si další film u někoho jiného. Velice bolí i vnitřní konflikty a pošramocená důvěra. Televize totiž není jen mediální projekt, ale především společenství lidí.

Komunitě kolem Noe se nevyhnulo ani několik vážných nemocí a úmrtí. Jak takovou situaci s kolegy prožíváte?

Bude to už přinejmenším sedm zemřelých spolupracovníků. Byl to velký šok, když za mnou přišel na výjezdním zasedání kameraman Václav Plíšek s prosbou, abych ostatním oznámil, že má rakovinu slinivky. Dlouhé roky jsem ho viděl profesně růst, znal jsem jeho manželku a děti… Chtělo se mi brečet. Zpráva pochopitelně zasáhla i ostatní kolegy. Nakonec jsme se ale pustili do modlitby chval a velmi dlouho jsme v kapli hráli a zpívali. Pak jsme Vaška doopatrovali. Těžké chvíle nás ale nakonec pevněji spojily.

Ve vysílání se nevyhýbáte tématům, která budí spory. Jaké je vést televizi v polarizovaném světě?

Snažíme se být s lidmi a spolu s nimi naslouchat a přemýšlet, co se děje ve společnosti. Zajímá nás proto, kdo je prezidentem, kdo je u vlády, kdo se nás snaží ošálit v informační válce. Musíme proto počítat s tím, že nás za to někteří poplivou. Papež František říkával, že politika je jednou z nejvyšších forem lásky. Věnovat se jí je služba. Velice mi také pomohl nynější velvyslanec ve Vatikánu Pavel Svoboda, který mě ještě jako europoslanec povzbudil, ať se nenecháme odradit vlnou zloby, která čas od času přichází. Poukázal na vzor kardinála Františka Tomáška, který se v rozhodující chvíli postavil na stranu svobody a demokracie. Podobně jako on chceme jít cestou pravdy, ne lží a populismu.

Co děláte pro to, aby Noe nebyla – zkratkovitě řečeno – „televizí Leoše Ryšky“?

Řízení televize dlouho skutečně viselo na mně. Zvlášť v čase velkých dluhů jsem si uvědomoval, že když se dostaneme do dluhové spirály, budu muset třeba i do vězení. Je pro mě velkou úlevou, že dnes už máme jiné právní uspořádání. Mně v televizi nic nepatří. Jsem jednatelem a ředitelem, kterého zvolila osmičlenná správní rada. Tři z nich – arcibiskup Josef Nuzík, biskup Martin David a provinciál salesiánů Martin Hobza – se navíc mohou per rollam (písemně – pozn. red.) usnést a okamžitě mě odvolat, kdyby viděli, že „blbnu“. Jsem moc rád, že v takové chvíli půjde život televize dál. Zároveň se pravidelně schází naše dozorčí rada a pomáhá nám s dobrým hospodařením. Ozdravnou zkušeností je pro mě vracet se k roli filmaře. Za kamerou a ve střižně jsem nejšťastnější. Když tvoříme pořad, kolegové vědí, že jsme na jedné lodi. I já musím v určitých situacích poslouchat režiséra. Na některé porady schválně nechodím, aby se kolegové zvládli domluvit beze mě.

Co nejdůležitějšího jste se v TV Noe naučil?

Naučil jsem se řešit nepříjemné věci včas. Dříve jsem měl tendenci těžké rozhovory odkládat. Ukázalo se ale, že co jsem neřešil, narostlo do mnohem horší podoby. Řeknu si: „Leošu, pojď.“ Zajdu za daným člověkem a prohovoříme to. A třeba dospějeme i k odpuštění. Když to totiž uvnitř televize skřípe, projeví se to i navenek. Pro mě je proto velmi důležité, jak se k sobě v Noe chováme . V práci trávíme velký kus života. Moc mi proto záleží na tom, aby k nám chodili pracovníci s radostí. Na Mercedes si u nás totiž opravdu nevydělají. A pak se stále učím rozhodovat. Často přicházejí chvíle, kdy vůbec nevím – přijmout tohoto pracovníka, nebo ne? Jít vysílat na Letnou, nebo ne? Říct otevřeně, kterého prezidentského kandidáta podporuji? Skutečně se mi osvědčilo tyto věci přinášet do kaple a pustit kormidlo: „Pane Bože, já fakt nevím. Nedávám to, kormidluj ty.“ Potom to vždycky dobře dopadne.