Jak vás vůbec napadlo koupit kino a přetvořit ho v komunitní centrum?

To, čemu dnes všichni říkají „kino“, bylo historicky obchodem, pak hospodou a také kinem, až nakonec sloužilo jako jednoduchá ubytovna pro turisty. Rozhodnutí koupit tuto budovu přišlo shodou okolností. Například díky tomu, že zrovna úřadoval náš německý provinciál, který měl jako své heslo „růst“. Říkal to tak často, až jsme si z něj občas utahovali. Ale díky jeho vizionářskému nastavení nebylo vůbec těžké přijít za ním s myšlenkou, kterou by možná mnozí považovali za zbytečnou a příliš ambiciózní. V té době jsme řešili nedostatek místa. Farních budov je sice na území, které spravujeme, dost, ale žádná svými dispozicemi nevyhovuje. Když se tedy na realitním portálu objevil inzerát na prodej kina, na který jsme narazili náhodou, přestože máme tu budovu přímo před okny, zaujalo nás to. S komunitou a provinciálem jsme se rozhodli, že to zkusíme. Věřili jsme, že by to mohlo být to místo, které už tak dlouho hledáme – pro rozvoj naší misie na západě i prostor, kde se můžeme přirozeně potkávat s lidmi i mimo církevní prostředí.

K čemu bude konkrétně centrum sloužit?

To je na tom velmi zajímavé, protože možnosti jeho využití se profilují v čase a vlastně jsme se nikdy nefixovali na jedinou funkci. Tenkrát jsme do toho zkrátka skočili a doufali, že to nějak dopadne. Tím vlastně respektujeme také tradici onoho místa, jež sloužilo jako všechno možné. Rekonstrukci jsme tedy projektovali pro co nejširší možnosti využití i pro budoucí změny. Přece jen jsme misionáři a jsme zvyklí, že se realita kolem nás a její potřeby velmi rychle mění. A protože se struktury musí přizpůsobit realitě, a ne naopak, chceme zůstat otevření i možnostem, které ještě úplně nevidíme. Každopádně nám budova dává velký smysl především svou blízkostí k faře a farní zahradě. Tvoří tak jeden územní celek. Tradičním prostorem k setkání je pro větší množství lidí samozřejmě kostel, ale realita je důležitější než idea, jak říkal papež František. Dnes žijeme v jiné době s jinými potřebami a žebříčkem hodnot, což je potřeba respektovat, abychom nestavěli své vzdušné zámky, kde nebude žádný život.

Jak se daří shánět finance? Přece jen nejde o malý projekt.

Sháníme je, kde se dá. Občas nám vyjde grantová příležitost. S veřejnou sbírkou nám pomáhá portál Donace (Komunitní centrum misionářů oblátů), kde jsme v první fázi vybírali na novou střechu a teď se ve druhé sbírce soustředíme na vnitřek. Jsme moc vděční za každý dar, který z této platformy přijde – mnohdy jsou anonymní, protože dárci projektu nám věří a nechtějí ani uvádět své jméno. Pomohl také kontakt s již existujícími podobnými projekty a jejich autory, kteří nám dali tipy na možné zdroje. Prostřednictvím grantu nás opakovaně podpořila Konference vyšších představených mužských řeholí. A pak existuje mnoho blízkých, obyčejných lidí, kteří se rozhodli přispět významnou částkou. Zvlášť se nás to dotýká, když sami žijí v opaku toho, co bychom nazvali přepychem. Jsou lidé, kteří byli ochotni vzdát se svých prémií v práci, aby projekt podpořili, i když mají rodinu a malé děti. Cítíme v tom závazek, aby to místo pak bylo dostupné všem. Z veřejných akcí jsme zkoušeli například benefiční dražbu uměleckých děl, kam místní umělci věnovali obrazy. Stabilnější finanční základnu projektu tvoří církevní náhrady, ale ani ty samy nestačí. V tuto chvíli už budeme více závislí na plánované půjčce skrze naši provincii, případně na darech jednotlivců.

Počítáte, že by centrum generovalo i příjmy?

Chtěli bychom, aby se vložené finance postupně, i když pomalu vracely v pronájmech sálu. Zároveň je pro mě jako pro ekonoma komunity otázkou, jestli budovat příjmy přes pasivní majetek, nebo přes naši aktivní pastorační činnost, v níž lidé uvidí smysl. Zdá se mi totiž, že se církev uchyluje spíše jednostranně k pasivnímu generování příjmů skrze pronájmy a nesnaží se oslovit a získávat dárce přímo pro svou činnost. Jsem současně administrátorem farnosti a je pro mě vždy zajímavé vidět, že nemáme téměř žádné dárce, což se zřejmě shoduje s výsledky analýzy, která se dělala v rámci synodního procesu v naší diecézi. Proč tomu tak je? Možná za to může fakt, že všichni počítají s tím, že církev je díky restitucím bohatá, nebo lidé spoléhají na to, že máme dostatek z pronájmů. Lidé většinou možná ani netuší, kolik stojí provoz farnosti. Anebo to může být tím, že nenabízíme nic tak silně aktuálního a zakotveného v realitě, aby to lidi oslovilo. Pravděpodobně je to kombinace všeho. Samozřejmě nejsme žádná běžná neziskovka, která může nabídnout nepopiratelně atraktivní a potřebné služby. Přesto si myslím, že „pasivní byznys“ by neměl být jediným pilířem našeho financování. Takže abych odpověděl na otázku – sál bychom v rámci možností chtěli pronajímat, ale to pravděpodobně v dohledné době náklady vydané na rekonstrukci nepokryje. Proto se nabízí otázka, k čemu kino nebo celý komunitní areál využít, aby lidé sami chtěli darovat. Ideální model je pro mě podpora ze strany komunity lidí, kteří to místo využívají nebo mu věří. To jsou totiž „živé“ peníze.

Co místní lidé, těší se na nové centrum?

Některým je to jedno – a pak jsou lidé, kteří se vyloženě baví tím, že vymýšlejí různé teorie. I když se snažíme o záměru informovat, jednu dobu kolovaly různé zvěsti o vznikajícím centru pro narkomany nebo vězně po výkonu trestu. Lidé se zkrátka bojí neznámých věcí, a když v tom má prsty církev, je to ještě podezřelejší. Obyvatelé okolních vesnic dokonce ani nechtěli přihlašovat své děti do místní školky, aby nemuseli procházet z autobusu kolem „centra pro narkomany“. To jsou projevy, které ostatně známe dobře i z různých kampaní. Pak ale existuje skupina fanoušků, kteří jsou rádi, že se někdo snaží budovat něco pozitivního, a nejsou to jen lidé zevnitř církve. Máme velkou podporu od obce a nesouvisí to jen s tím, že jsme o letošních Velikonocích pokřtili místního starostu (smích). Doufáme, že se lidé s naším projektem časem sblíží a nebudou se bát vytvářet vlastní iniciativy, jimž má ten prostor také sloužit.

Co znamená komunitní charakter pro vás obláty?

My obláti žijeme i pracujeme v komunitách, jsou naší přirozeností. Což neznamená, že je to idylické prostředí, ale právě v reálných vztazích se snažíme objevovat, kdo je Bůh v našem životě. V naší tradici je na počátku komunita, a proto je pro nás přirozené komunity vytvářet. Snažíme se být otevření i alternativnějším formám, kdy sdílíme život s lidmi, kteří jsou nám blízcí. Například v Táboře-Klokotech žije v naší komunitě muž, který není řeholník, a který si dokonce vysloužil vzácný titul „čestného obláta“. Tady v Dolní Bělé žije naše komunita i s laiky. Snažíme se klást důraz na společenství jako na „teologické místo“, kde se Bůh zjevuje (není tedy jen místo, kde je nám spolu hezky) – a to i v našich farnostech nebo při setkávání s veřejností. Ne že bychom na to byli odborníci, ale snažíme se to mít před očima jako směr, kterým chceme jít, protože jsme zažili, že to stojí za to.