V knize zmiňujete tři „hráče“ v našem těle: geny, prostředí a svobodu. Jsou geny tím nejsilnějším?

Nikoli, nejsilnější je právě svoboda. Začněme ale přírodovědou: jsou to geny, u člověka skoro určitě i epigenetická dědičnost, mikrobiom, moc toho nevíme o viromu a ještě je tu tzv. developmentální (vývojový) šum. Jak vědí všichni třídní učitelé, děti se někdy až legračně podobají svým rodičům. Nejenom rysy tváře, ale i povahou. Je-li někdo tvrdohlavý po otci a laskavý po matce, nemusí to být jen lidový postřeh. Ale můžeme jít i dál do minulosti. Pocity závratí, tedy přehnaného strachu, jsou možná vzpomínkou na naše stromové doby, kdy bylo velmi výhodné mít strach. I dnes občas bouře shodí ze stromu mladého šimpanze, který spadne a zabije se. Kočárky jezdící po hrbolaté dlažbě a kolébky jsou možná zase vzpomínkou na doby, kdy jsme se drželi srsti našich maminek: když se to houpalo a skákalo, bylo všechno v pořádku; když je tma a klid, je zle. My dospělí to máme naopak. A snad i naše dětská pískoviště jsou vzpomínkou na paleolit, na stovky tisíc let, kdy jsme ještě nežili v pokojích s koberci.

Jako druhý faktor jste zmínil vliv prostředí.

Ten známe též: pole s umělými hnojivy významně zvyšují výnos, známe i bonsaje. Co se týče epigenetiky, dejte biologovi do rukou myš, a on vám řekne, jaké měla mládí, zda byla olizovaná a „oňufávaná“ maminkou, nebo zda vyrůstala o samotě a ve stresu. Situace mládí se propíše do hmotných struktur DNA, a aspoň u myší, i do další generace. Smyslem mé knížky je však výzva, že navzdory všem těmto hráčům, kteří nás ovlivňují (a geny a výchova nás ovlivňují určitě, to je bez debaty), posledním, kdo velí, co se stane, je naše svoboda. Jsem odpovědný za svůj život.

V knížce zmiňujete osobnosti Viktora Frankla a Edith Steinové, kteří navzdory nepředstavitelnému prostředí koncentračního tábora našli onu svobodu. Jenže jak přenést jejich příklad do dnešní doby?

Maxmilián Kolbe, Edith Steinová i Viktor Frankl heroickým způsobem ukázali, že i v situaci extrémního hladu, zimy a stresu lze zůstat člověkem. Primo Levi poznamenává, že situace v Auschwitzu byla tak nepředstavitelná, že i slova jako „hlad“ nebo „zima“ znamenaly „tam“ něco jiného než „tady“, kdy jsme doma v teple. Pro nás v běžném provozu to znamená, že se mohu pokusit být laskavý, i když jsem dnes zrovna nestihl svačinu, a mít na tváři úsměv, i když mi právě ulétly včely – tedy v situacích nesrovnatelně jednodušších. Proto se postíme: když si nedokážu dnes odepřít jedno jídlo, jak dokážu zítra nebýt zahořklý, když mě někdo bude nespravedlivě obviňovat? Když to nedokážu, budu jako bezmocný novinář jen přihlížet vlastnímu životu a moje jednání se mi bude dít, jako se mi děje stárnutí, aniž mám sílu je ovlivnit.

Jaké místo na takové cestě ke svobodě má víra? Je tady křesťan ve výhodě?

Budu-li se účastnit života Ducha Svatého, pak ano. Jinak ne. Omlouvám se za ten patos. Ano, křesťan by měl být ve výhodě oproti zbytku světa. Měl. Je-li můj život výrazem sarkastických komentářů, žlučovité zahořklosti a výbuchů vzteku, měl bych nad svým životem modlitby namalovat veliký otazník. Pokud vám modlitba umožní, abyste byla s Bohem v každém svém činu (i v rozhovoru, který nyní děláme), nebo pokud mi modlitba umožní, že jsem laskavější k manželce a lépe snáším komentáře rodinných příslušníků k mému kuchařskému umění, nejspíš jsem na dobré cestě.

Zastavila bych se ještě u častého rčení: „máme v rodině špatné geny“. V knížce připomínáte, že už Adam řekl: to zavinila Eva.

Pokušení svalit odpovědnost na někoho jiného je nejstarším lidským pokušením vůbec. Adam to svádí na Evu a pak i na Boha samotného. Žena, kterou ty jsi mi dal…! Kdybys mi, Bože, nedal ženu, nezhřešil bych. Výmluvy se během let stávají stále sofistikovanějšími, ale zůstávají výmluvami. Osud, vliv hvězd, štěstí, smůla, tělní šťáva, která ve mně převládá, způsob, jakým jsem byl vychován, ekonomické okolnosti, vliv genů a všechno ostatní ovšem stále zůstává výmluvami. Dospělým se člověk stane, až přijme plnou odpovědnost za svůj život a přestane se vymlouvat. Postoj oběti má svůj půvab. Být pacientem má své výhody: nemusíte ráno vstávat, lidi vám nosí pomeranče a všichni se ptají, jak se máte. Nikdo by nikdy neměl druhého obviňovat, že ze sebe dělá oběť, mnozí mají za sebou věci, které si ani neumím představit, to je jisté. Trvám však na tom, že nikdo by neměl oběť podporovat v tom, aby jí zůstala. Vytýkat vinu druhým znamená, že jsem ještě nepřijal plnou odpovědnost za svůj život.

Což ale někdy není snadné právě kvůli té startovní čáře, která nebyla ideální…

Podívejte se kolem sebe v práci nebo ve farnosti. Každá rodina porůznu schovává po skříních menší či větší kostlivce. Máte to všude. Je to taková duchovní hypotéka mého rodu. Osudová nutnost, Ananké, že jsem se narodil v roce 1966 uprostřed totality na nesprávné straně železné opony. Že jsem se narodil na zasněženém okraji Sibiře, jak rád říkám na přednáškách. Pocházím totiž z Brna – co s tím chcete dělat? To jsou všechno kameny, které jsem si nevybral. Mohu proplakat život, že to všechno mělo být jinak, a z kamenů postavit, s prominutím, prasečí chlívek. Nebo z těch kamenů mohu postavit katedrálu a využít všechno k růstu. Na přednáškách používám příklad, který všichni znají. Jakýsi Steve Jobs, adoptované dítě, se za studií živí vracením lahví od koly, nakonec zakládá firmu, z níž je však sám vyhozen. Následně se do firmy vrací a docela ji pak i pozvedá. Karty, které při narození dostal, přitom nebyly nijak oslnivé, ale zahrál s nimi dobře, i nějakou tu korunu vydělal.