Odkud se v moderní době vzaly kulturní války a proč do nich církev vstupovala?

Byla to reakce, přirozená, ale ne příliš účinná, na proměnu evropské společnosti v dlouhém 19. století, které začíná už francouzskou revolucí, kdy se rozpadne jediný vynucovaný hodnotový rámec dominovaný církví. Přestože se ve většině původně katolických zemí pozice katolické církve jako státní nebo privilegované církve obnovila, velká část elit a celé společnosti se už s církví neidentifikuje a v tomto smyslu směřují své snahy k omezení role církve ve státě a veřejném prostoru. Mluvíme o procesu sekularizace, kdy si církev jen nerada, pomalu a neochotně zvyká na ztrátu monopolu v kulturní, symbolické, vzdělávací a hodnotové sféře. Pro část elit se stává překážkou pokroku, národní, sociální a občanské emancipace. Církev na to reaguje ještě těsnějším přimknutím k vládním a mocenským strukturám, které ale už o ni nestojí, a právě kulturními válkami. První velký moderní „Kulturkampf“ se objeví v souvislosti s přijetím dogmatu o papežské neomylnosti a jurisdikčního primátu na Prvním vatikánském koncilu (1870), kdy německý kancléř Bismarck využije situace a začne systematicky omezovat vliv katolické církve ve sjednoceném císařství. Otevřený konflikt trval až do nástupu nového papeže Lva XIII. Podobný velmi ostrý střet nastal se sjednocenou Itálií, kde opět Pius IX. zakázal katolíkům jakkoli se podílet na budování nového státu. Ten za to církvi zkonfiskoval obrovské majetky, rušil kláštery, vyhnal církev ze škol a přišel s novou koncepcí italských dějin, kde papežství už není ozdobou a pýchou Itálie, ale příčinou jejího trpkého rozdělení a kořistění na její úkor od evropských mocností po tisíc let. Totéž probíhalo ve Francii či Švýcarsku. Politické síly a vlády to rády pragmaticky využívaly k odvedení pozornosti od jiných svých neúspěchů a k mobilizaci voličů. V řadě zemí jako Rakousko to nebylo tak otevřené, ale vytlačování probíhalo skrytě. Církev reaguje téměř vždy sebelítostivě a konfliktně. Apeluje na své historické zásluhy, odvolává se na staletí těsné spolupráce a vede výhradně ústupové boje proti všem emancipačním proudům, jakkoli často mají bytostně evangelní základ, jako třeba zápas dělníků za jejich sociální a politická práva.

Jak pro církev v minulosti tyto kulturní bitvy dopadly? Vyhrála vůbec některé, nebo jakou daň za ně zaplatila?

V tradičním konfesním dějepisectví se sice dříve církev honosila vítězstvím nebo remízou například v konfliktech s Německem a Itálií, ale bylo to typické lhaní si do kapsy (dost to připomíná černého rytíře v Hledání grálu od Monty Python). Příčina porážek byla v tom, že se vedla jen úporná ústupová válka, lpělo se legalisticky na jednom modelu společnosti a státu, o který už většina společnosti nestála a který mimochodem měl k evangelnímu ideálu v mnoha směrech hodně daleko. Církevní elity nenabídly skutečně produktivní program, jak společnost proměnit ve smyslu hodnot Božího království. Daň za to byla žel velká, mnohostranná a platí se dodnes. Například v tom, že se církev sama vmanévrovala do pozice čistě retardační společenské síly včerejška, která si libuje v masových poutích, ideálně v lidových krojích, které už samy o sobě vizuálně naznačují a potvrzují, že víra a náboženství patří do minulosti. Křesťanství přestalo být vnímáno jako dynamizující duchovní síla, která rozbíjí nespravedlivé struktury a vede společnost k větší míře svobody a autonomie.

Vyplývá z toho poučení pro církev v dnešní době velkého společenského napětí a rozdělení?

Rozhodně a v mnoha směrech. Například když se oficiální církevní elity budou chovat ve veřejném prostoru jako nátlaková, lobbistická politická síla, což se dělo tehdy i dnes (vzpomeňme na aktivity ve věci Istanbulské úmluvy a podpisové archy v kostelích), bude církev společností i politiky vnímána jako nátlaková skupina. Tím nutně poškozovala a poškozuje své hlavní poslání hlásat věrohodně evangelium a zprostředkovávat spásu. Stejně jako tehdy dochází k nedostatečnému rozlišování v hodnotových proměnách, což je dnes problém hlavně v USA a postkomunistických zemích středovýchodní Evropy. Ne náhodou se pak katolicismu dovolají extremistické a populistické politické síly – a toto nesvaté spojenectví pak nejen jde proti smyslu poslání církve, ale kompromituje ji v očích mladší a vzdělané populace. To nyní mocně prožívají v Polsku nebo Maďarsku. V 19. století byla církev pokládána za hrozbu demokracii a otevřené společnosti – nikoli neprávem. Když vidíte, jak snadno se velká část katolíků nechá manipulovat tématy kulturních válek k podpoře politických proudů s bytostně antikřesťanskými postoji (např. vůči ukrajinským uprchlíkům a migrantům obecně, skutečné rovnosti žen či principům solidarity a empatie), klade to velký otazník, nakolik se církevní elity v těchto zemích poučily. A to je zde přitom jasný příklad a vzor papeže Františka a jeho nástupce. Rozhodně to není výzva, aby se církev z veřejného prostoru stáhla, ale měla by do něj vstupovat v podstatných věcech, po důkladném rozvažování a připomínáním důležitých evangelních principů. Jako to letos udělal arcibiskup Stanislav Přibyl v otázce nenávisti právě vůči ukrajinským uprchlíkům či připomenutím důležitosti veřejnoprávních médií. Nebo zcela nedávno komise Iustitia et Pax ČBK a její čerstvý dokument varující před nebezpečím dezinformací.

Co je podle vás hlavním zdrojem či motorem kulturních válek včera i dnes? Je to reakce na znejistění či obavu, že se hroutí svět, kterému rozumíme?

Důvodů je opět více. Jeden z nich je velmi statický a ideologický obraz toho, co jsou „křesťanské hodnoty“ či „přirozený svět“. V dynamicky, bezprecedentně rychle se vyvíjejícím světě by věřící chtěli mít ostrůvek nehybnosti, vyhnout se nutnosti přemýšlet, přehodnocovat, jít na podstatu. Biblická prorocká tradice je o výzvě prohloubit a změnit své vnímaní toho, co jsou skutečné lidské a náboženské hodnoty. Vede od kultických a vnějších věcí k vnitřnímu obrácení. Ježíš nám pak zanechal radikální revizi hodnot své doby a předal úkol pokračovat v tom – ptát se, zda právě ty postoje, které se rády prezentují jako odvěké a svaté, jsou doopravdy odvěké a svaté. Není to volitelný doplněk, je to podstatný, vitálně důležitý moment života církve. Ale bolí a nechce se nám do něj. Konzervativismus, či lépe řečeno, co se za něj dnes vydává, je v podstatě pohodlný postoj pro líné: nic neriskujete, netvoříte, jen recyklujete, a ještě u toho vypadáte ctihodně a sexy. Přitom děláte ze své církve a víry muzeum a zrazujete její poslání. Když hledáte adekvátní odpovědi, formulace, snažíte se rozlišovat a přijímat nová řešení, nutně uděláte chyby, ztrapníte se a spálíte. Ale jsem přesvědčen, právě na základě studia církevních dějin, že přesně o tomhle je Ježíšova stálá výzva k obrácení.