Lupa
Obsah Obsah
Archiv
Portál
Listopad 2025
Říjen 2025
Září 2025
Srpen 2025
Červenec 2025
Červen 2025
Květen 2025
Duben 2025
Březen 2025
Únor 2025
Leden 2025
Prosinec 2024
Listopad 2024
Říjen 2024
Září 2024
Srpen 2024
Červenec 2024
Červen 2024
Květen 2024
Duben 2024
Březen 2024
Únor 2024
Leden 2024
Prosinec 2023
Listopad 2023
Říjen 2023
Září 2023
Srpen 2023
Červenec 2023
Červen 2023
Květen 2023
Duben 2023
Březen 2023
Únor 2023
Leden 2023
Prosinec 2022
Listopad 2022
Říjen 2022
Září 2022
Srpen 2022
Červenec 2022
Červen 2022
Květen 2022
Duben 2022
Březen 2022
Únor 2022
Leden 2022
Prosinec 2021
Listopad 2021
Říjen 2021
Září 2021
Srpen 2021
Červenec 2021
Červen 2021
Církev.cz Zprávy Logo Duchovní péče Katolický týdeník E-shop Česká biskupská konference

Obsah:

Téma|České stopy na vatikánském sněmu

Obsah:

Úvod Téma

České stopy na vatikánském sněmu

2. 12. 2025

Tisk

Skoro každá země měla v osobách biskupů, řeholníků a teologů své zastoupení na Druhém vatikánském koncilu (1962–1965). Tři české otisky patří dvěma osobnostem církevního a občanského života, jejichž osudy se v mnohém proťaly, a třetí jednomu z nejvýznamnějších českých teologů druhé poloviny 20. století a století následujícího.

image:Image České stopy na vatikánském sněmu
Jeden ze zásadních projevů o náboženské svobodě pronesl na II. vatikánském koncilu (v září 1965) kardinál Josef Beran, který krátce předtím přiletěl do Říma po mnohaleté komunistické internaci. Snímek archiv kardinála Berana

Těmi prvními jsou pražský arcibiskup a kardinál František Tomášek (v době konání koncilu biskup, jemuž režim dovolil vycestovat na sněm) a někdejší pražský arcibiskup a také kardinál Josef Beran, žijící v letech 1965–1969 (tedy až do své smrti) v římském exilu. Ten se proto mohl zúčastnit až závěrečné části koncilu. Tím třetím, který se stal spolu s teologem Vladimírem Boublíkem, pozdějším děkanem Teologické fakulty Papežské lateránské univerzity, průvodcem Františka Tomáška v Římě, je emeritní profesor Lateránu a Jihočeské univerzity Karel Skalický.

Profesor, který byl u toho

Profesor Skalický, jak poutavě napsal v druhém dílu svých pamětí, byl v době konání sněmu vatikánským občanem. V čase otevření koncilu byl zabrán do práce na svém teologickém doktorátu. Den co den však měl na očích baziliku sv. Petra a všechna další místa, kde se koncilní otcové a poradci jednotlivých sekcí scházeli, debatovali a hlasovali. Po obhájení doktorátu se i on stal součástí sněmovního provozu jako tzv. assignator locorum, tedy člověk, který měl na starosti vybranou skupinu koncilních účastníků, jimž pomáhal v jejich agendě. Ostatně při jeho službě ho také několikrát zaznamenaly kamery italské televize. Možnost být nablízku sněmu, a to dokonce v jeho centru, kde se scházeli ke klíčovým jednáním biskupové, teologové a členové papežského aparátu, vyústila v přijetí úkolu, aby se po skončení koncilu pokusil shrnout zásadní momenty jeho průběhu.

Byl to nakonec on, kdo byl vyzván, aby se ujal překladu Pastorální konstituce o církvi v dnešním světě Gaudium et spes a doprovodil ji svým komentářem. Plodem tohoto úsilí je jedinečná a dodnes hodnotná kniha Radost a naděje, kterou v roce 1968 vydala Křesťanská akademie Řím. (Vladimír Boublík pak dostal na starost komentář k dogmatické konstituci o církvi Lumen gentium, který vyšel tamtéž pod názvem Boží lid.) Ačkoli máme některá svědectví přímých aktérů koncilu včetně tehdejších papežů Jana XXIII. a Pavla VI., ale i pozdějších papežů, kteří se účastnili koncilu jako biskupové, je svědectví Karla Skalického cenné pro jeho pohled zevnitř a pro zkušenost člověka, jemuž se Vatikán stal domovem. Když musel odejít do exilu kardinál Beran, stal se Skalický na přání Beranova prvního sekretáře Jaroslava Škarvady jeho druhým sekretářem. A tak toho, kterého doposud jen vídal ze „své“ tribuny u sv. Petra, začal provázet po všechny dny jeho římského exilu až do závěrečných okamžiků kardinálova života.

Teologická reportáž z místa dění

Skromný autor píše v předmluvě ke knize Radost a naděje, že se musel zvláště kvůli rozsahu knihy „omezit jen na nesoustavný a čistě příležitostný nástin dějinného pozadí toho či onoho problému“. Jenže o pár řádek níže objasňuje kritéria své práce a důvody, proč se jeho komentář podobá poutavé teologické reportáži z místa dění, která čtenáře vtáhne do útrob svatopetrské baziliky (a v ní i tam, kam se mohli dostat jen nemnozí). Nástin zápasů o skoro každou formulaci a myšlenku koncilních dokumentů ukazuje, nakolik si církev byla vědoma vážnosti svého úkolu a jak důležitá pro ni byla deklarovaná otevřenost vůči světu. „Kdo je zvyklý vidět v církvi jen sebevědomou organizaci, která je v názorech na problémy současného světa právě tak jednotná a nepřipouštějící pochyby jako ve věcech víry, bude možná po přečtení historie pastorální konstituce trochu zmatený. I když jsem si uvědomoval toto nebezpečí, nechtěl jsem nic uhlazovat, nic retušovat, nic ‚tutlat‘,“ uvádí Karel Skalický a dodává: „Dnešnímu člověku daleko víc prospěje, když se ukáže, jaké pochybnosti, nejistoty a rozpory musela církev překonávat úporným dialogem, který se někdy nebezpečně blížil roztržce, než když se předstírá snadná a laciná jednomyslnost. Byl by to totiž projev onoho triumfalismu, který právě koncil rázně odmítl; a jednomyslnost, které se nakonec přece jen dosáhlo, by rozhodně nebyla tak přesvědčivá, jako když se ukáže, jak těžká a klikatá byla cesta k ní.“

Co nám může prožitek přímého svědka koncilu, který se následně jako přední teolog zasloužil v italském i českém prostředí o reflexi stěžejních koncilových témat, dát dnes? Že církev je stále na cestě, stále putující, stále zápasící, stále zrající a současně je v každém okamžiku dějin církví vítěznou. Globální rozšíření a proměny katolicismu ukazují, jak moc dnes promlouvají do všednodenního života církve země jihu (Latinská Amerika, Afrika a Asie) a že právě od nich dostává církev nové impulzy a nová témata k řešení – ta, jež mají svůj zdroj v koncilu. Karel Skalický v řadě prací i jako profesor fundamentální teologie vysvětlil, proč se církev na koncilu vracela ke svým pramenům. Kudy máme jít my po 60 letech, je zřejmé. Přece cestou k pramenům.

Předchozí článek Následující článek
Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou