Těmi prvními jsou pražský arcibiskup a kardinál František Tomášek (v době konání koncilu biskup, jemuž režim dovolil vycestovat na sněm) a někdejší pražský arcibiskup a také kardinál Josef Beran, žijící v letech 1965–1969 (tedy až do své smrti) v římském exilu. Ten se proto mohl zúčastnit až závěrečné části koncilu. Tím třetím, který se stal spolu s teologem Vladimírem Boublíkem, pozdějším děkanem Teologické fakulty Papežské lateránské univerzity, průvodcem Františka Tomáška v Římě, je emeritní profesor Lateránu a Jihočeské univerzity Karel Skalický.

Profesor, který byl u toho

Profesor Skalický, jak poutavě napsal v druhém dílu svých pamětí, byl v době konání sněmu vatikánským občanem. V čase otevření koncilu byl zabrán do práce na svém teologickém doktorátu. Den co den však měl na očích baziliku sv. Petra a všechna další místa, kde se koncilní otcové a poradci jednotlivých sekcí scházeli, debatovali a hlasovali. Po obhájení doktorátu se i on stal součástí sněmovního provozu jako tzv. assignator locorum, tedy člověk, který měl na starosti vybranou skupinu koncilních účastníků, jimž pomáhal v jejich agendě. Ostatně při jeho službě ho také několikrát zaznamenaly kamery italské televize. Možnost být nablízku sněmu, a to dokonce v jeho centru, kde se scházeli ke klíčovým jednáním biskupové, teologové a členové papežského aparátu, vyústila v přijetí úkolu, aby se po skončení koncilu pokusil shrnout zásadní momenty jeho průběhu.

Byl to nakonec on, kdo byl vyzván, aby se ujal překladu Pastorální konstituce o církvi v dnešním světě Gaudium et spes a doprovodil ji svým komentářem. Plodem tohoto úsilí je jedinečná a dodnes hodnotná kniha Radost a naděje, kterou v roce 1968 vydala Křesťanská akademie Řím. (Vladimír Boublík pak dostal na starost komentář k dogmatické konstituci o církvi Lumen gentium, který vyšel tamtéž pod názvem Boží lid.) Ačkoli máme některá svědectví přímých aktérů koncilu včetně tehdejších papežů Jana XXIII. a Pavla VI., ale i pozdějších papežů, kteří se účastnili koncilu jako biskupové, je svědectví Karla Skalického cenné pro jeho pohled zevnitř a pro zkušenost člověka, jemuž se Vatikán stal domovem. Když musel odejít do exilu kardinál Beran, stal se Skalický na přání Beranova prvního sekretáře Jaroslava Škarvady jeho druhým sekretářem. A tak toho, kterého doposud jen vídal ze „své“ tribuny u sv. Petra, začal provázet po všechny dny jeho římského exilu až do závěrečných okamžiků kardinálova života.

Teologická reportáž z místa dění

Skromný autor píše v předmluvě ke knize Radost a naděje, že se musel zvláště kvůli rozsahu knihy „omezit jen na nesoustavný a čistě příležitostný nástin dějinného pozadí toho či onoho problému“. Jenže o pár řádek níže objasňuje kritéria své práce a důvody, proč se jeho komentář podobá poutavé teologické reportáži z místa dění, která čtenáře vtáhne do útrob svatopetrské baziliky (a v ní i tam, kam se mohli dostat jen nemnozí). Nástin zápasů o skoro každou formulaci a myšlenku koncilních dokumentů ukazuje, nakolik si církev byla vědoma vážnosti svého úkolu a jak důležitá pro ni byla deklarovaná otevřenost vůči světu. „Kdo je zvyklý vidět v církvi jen sebevědomou organizaci, která je v názorech na problémy současného světa právě tak jednotná a nepřipouštějící pochyby jako ve věcech víry, bude možná po přečtení historie pastorální konstituce trochu zmatený. I když jsem si uvědomoval toto nebezpečí, nechtěl jsem nic uhlazovat, nic retušovat, nic ‚tutlat‘,“ uvádí Karel Skalický a dodává: „Dnešnímu člověku daleko víc prospěje, když se ukáže, jaké pochybnosti, nejistoty a rozpory musela církev překonávat úporným dialogem, který se někdy nebezpečně blížil roztržce, než když se předstírá snadná a laciná jednomyslnost. Byl by to totiž projev onoho triumfalismu, který právě koncil rázně odmítl; a jednomyslnost, které se nakonec přece jen dosáhlo, by rozhodně nebyla tak přesvědčivá, jako když se ukáže, jak těžká a klikatá byla cesta k ní.“

Co nám může prožitek přímého svědka koncilu, který se následně jako přední teolog zasloužil v italském i českém prostředí o reflexi stěžejních koncilových témat, dát dnes? Že církev je stále na cestě, stále putující, stále zápasící, stále zrající a současně je v každém okamžiku dějin církví vítěznou. Globální rozšíření a proměny katolicismu ukazují, jak moc dnes promlouvají do všednodenního života církve země jihu (Latinská Amerika, Afrika a Asie) a že právě od nich dostává církev nové impulzy a nová témata k řešení – ta, jež mají svůj zdroj v koncilu. Karel Skalický v řadě prací i jako profesor fundamentální teologie vysvětlil, proč se církev na koncilu vracela ke svým pramenům. Kudy máme jít my po 60 letech, je zřejmé. Přece cestou k pramenům.