Peníze patří mezi témata, s nimiž má křesťanství tradičně tak trochu problém. Bažit po nich a nechat se ovládat mamonem by mělo být křesťanům zapovězeno, ignorovat je, nebo dokonce žít zahálčivým životem ale také nejde. Křesťan by se neměl peněz bát. Ostatně ekonomickými otázkami se zabývali i ti nejúctyhodnější myslitelé, jako sv. František z Assisi, nebo zejména sv. Tomáš Akvinský.

Křesťanský zájem o ekonomiku je v dnešní době velmi důležitý. Dosavadní ekonomický systém přivedl svět do situace, kdy sledujeme stále rostoucí veřejné zadlužení, sociální stát včetně důchodů se dostává na hranu udržitelnosti, pro slaďování hospodářství s klimatem se nedělá a nevynakládá dost (někde ho dokonce považují za „ukončené“, přesto sledujeme, jak nejbohatší část lidstva vysokým tempem bohatne v klimatizovaných prostorách, zatímco ti nejchudší se doslova pečou v plechových chýších, třeba ve slumech indických měst).

Změnit přístup společnosti si dává za cíl iniciativa Františkova ekonomika (Economy of Francesco), která vznikla v roce 2019 na podnět papeže Františka a za patrona a inspiraci si vzala právě světce z Asissi. V závěru listopadu jsem se zúčastnil celosvětové konference (přezdívané „papežův Davos“) v Castel Gandolfu nedaleko Říma v sousedství papežského letního sídla. Lev XIV. byl tou dobou v Turecku, ale i tak poslal své poselství a podporu.

Nutno dodat, že ačkoli byla probíraná témata docela depresivní, bylo několikadenní setkání ekonomů, podnikatelů a mladých lídrů nadějeplné. Konference i jiné činnosti této celosvětové organizace (odnož funguje i v Česku) jsou průřezem toho, co křesťané mohou ekonomickému myšlení dát. Živá víra přímo vybízí, abychom se na společenské otázky dívali jinak – s důrazem na komunitu, společné dobro, a hlavně na lidskou důstojnost. Pro křesťana by se člověk nikdy neměl stát jen jedním ze vstupů nebo číslem ve statistice.

Až příliš často sklízí plody jen jeden

V jedné z diskusí měli ekonomové hovořit o své vizi ekonomiky třeba za padesát nebo sto let. Všichni si přáli, aby si společnost začala vážit i jiných kvalit, než je jen růst HDP, a aby se na ekonomiku dívala v celosti – aby jí nechyběl lidský, environmentální ani spirituální rozměr. Zkrátka aby ekonomika fungovala pro všechny. Dnes totiž až příliš často jeden sklízí plody, ale náklady nese jiný (není to jen moralizování, ekonomie pro to má výraz externalita). Křesťané mají jasné představy a nadšení měnit věci k lepšímu. Je potřeba toho využít.

Těžko si však můžeme myslet, že křesťané svým přístupem zachrání svět. Naštěstí na to nejsou sami. Nejsou jediní, kdo přichází s receptem na ozdravení světa, iniciativ je po celém světě plno, takže spíše než se ve svém myšlení izolovat, stačí vlastně hledat spojence. V mnohých praktických otázkách se křesťanští i nekonfesní reformátoři shodují.

A co církev a peníze?

V jednom je ovšem třeba přidat. Od vizí je totiž dlouhá cesta k realitě, přičemž onen „mezičas“ je klíčový. Křesťané často mluví o míru nebo spravedlnosti, ale méně už o tom, jak k nim prakticky dojít. Je nutné vedle vizí vymýšlet praktické kroky. Jak transformovat hospodářství na přívětivější k přírodě? Kroky bude nutné vyžadovat i od těch, kdo naše nadšení nesdílejí. Spravedlivá společnost bez propastných nerovností? To úzce souvisí s daňovým systémem, který se neobejde bez určité progrese. Zahraniční pomoc? Někdo ji bude muset zaplatit. A tak by se dalo pokračovat.

Měli bychom si všímat i toho, jak s penězi zachází církev. Například bychom neměli přistoupit na jakýsi dualismus, že v jednom oboru se podniká tržně, bez ohledu na sociální či ekologický rozměr, aby se zaplatilo „dílo Boží“. Má-li být naším vzorem František z Assisi, nelze to rozdělovat, ale každý hospodářský krok by měl reflektovat sociální učení církve – na stránce příjmů i výdajů.¨

Autor je historik a ekonom. Aktuálně se věnuje postdoktorskému výzkumu na Univerzitě sv. Tomáše Akvinského v Římě.