Jedním z vůbec nejlepších komentářů k nedávné historické neshodě v Oválné pracovně byl dopis bývalých polských disidentů v čele s Lechem Wałęsou. Připomeňme si ta slova: „Prokurátoři a soudci nám na příkaz všemocné komunistické politické policie také vysvětlovali, že to oni mají v ruce všechny karty, a my žádné. Požadovali, abychom přestali s našimi aktivitami, a argumentovali, že kvůli nám trpí tisíce nevinných lidí,“ píší bývalí političtí vězni. Šokovalo je, že podobně se Trump zachoval k Zelenskému. Ano, snažit se takto okatě ukončit válku vydíráním napadeného spojence v existenční nouzi je velmi extrémní záležitost (a rozhodně ne křesťanská). Ukrajina nemá morální povinnost (má pouze možnost) se jakkoli vzdávat. Rusko má povinnost se v zájmu míru z Ukrajiny stáhnout, zaplatit škody a Západ k tomu má ve vlastním zájmu napadené zemi pomoci. Že to nejde? Když se to bude říkat, opravdu to nepůjde – tak by nešlo porazit nikdy nikoho. Nebalamuťme se, jakákoli legitimizace územních zisků Ruska, neumožnění Ukrajině svobodně se rozhodovat a případné pouhé bezsankční příměří nejsou ani zárukou míru, ani levnější variantou, a kdo si takový „rádobykonec“ přeje, dává v sázku i naši budoucnost.

Šokujících věcí je na prezidentování Donalda Trumpa vícero a bohužel diskreditují i jinak vcelku chvályhodný negativní postoj vůči „woke“ ideologiím. Jak může někdo vyhrožovat, údajně kvůli vlastní bezpečnosti, zabráním Grónska, kde už mimochodem má vojenskou základnu a které patří jeho spojenci v NATO, a zároveň (tím) ničit alianci, jež je z bezpečnostního hlediska mnohem důležitější? Pomoci Rusku, aby „v zájmu míru“ neprohrálo, by ještě šlo vysvětlit strachem z posílení Číny. Ovšem souběžná demontáž amerických institucí a spojeneckých vazeb, fatální zničení důvěryhodnosti a zahraničního vlivu USA a další věci jsou v úplnosti nevysvětlitelné. Pokud tedy nepřipustíme, že jsou pravdivé zdroje, které prezidenta představují jako spolupracovníka (či užitečného vydíratelného troubu) získaného v 80. letech sovětskou tajnou službou za pomoci lichotek a výhod poté, co se dostal do jejího radaru i kvůli sňatku se zlínskou rodačkou Ivanou Zelníčkovou.

V této situaci ovšem tudíž o to víc platí, že náš další osud závisí i na tom, kolik v naší (evropské) společnosti bude dalších ruských agentů – ať už placených, dobrovolných, nebo těch, kteří si ani neuvědomují, že jimi jsou. Třeba po volbách na postu premiéra. A to nemluvím jen o těch, kdo výslovně opakují pohádky, jak za ruskou válku může roztahující se NATO.

V souvislosti s tím bych rád ocitoval z rozhovoru publicisty Víta Kučíka na serveru proboha.cz, jenž se věnuje právě tomuto fenoménu a mluví o nás katolících: „I část české praktikující katolické komunity je ruskou konspirační propagandou vážně ovlivněna. My katolíci – ale obecně všichni nábožensky založení lidé, myslím ty aktivní, upřímně a hluboce věřící – jsme společenská minorita, jednotky procent populace. Je nám vlastní rezervovaný, disidentský pohled na společnost. Mnoho pohledů (převážně etického charakteru) s většinovou společností z principu nesdílíme. To je naše slabé, citlivé místo. Když zacílíte na status rodiny, etickou výchovu dětí, potraty, manželství, vývoj většinové společnosti nejde zrovna „naším“ směrem. Když se na to místo navíc napne profesionální, nám na míru šitá dezinformační kampaň, na níž kdesi v Moskvě pracují desítky špičkových psychologů a která na naše přirozené strachy a ‚břichaboly‘ vytvoří jednoduchá vysvětlení o satanské EU a andělském Rusku, mnohým z nás to vleze pod kůži. (…) Přitom pravda, o kterou by nám křesťanům mělo jít především, je téměř opačná. V Rusku je nejvyšší míra potratů z celé Evropy, ruský režim má nejmenší úctu k lidskému životu, nejen k tomu nenarozenému, nejhorší vztah k pravdě, lidské svobodě a důstojnosti atd., atd. Země EU jsou ve všech základních křesťanských parametrech i přes občasné a hojně nafukované výstřelky objektivně lepší.“ Snad ta zrna padnou na úrodnou půdu. Opravdu nejsem nekritický obdivovatel Evropské unie, ale to, co bylo výše řečeno, je velmi důležité a pravdivé.

Neexistuje mír bez Boha, potažmo modlitby, na to nezapomínejme. Avšak stejně jako v nemoci užíváme kromě modlitby léky a lékaře a zločinnost neřešíme jen modlitbou a vyjednáváním, nejsme ani tváří v tvář bezskrupulózním diktátorům voláni k naivní pasivitě, nebo dokonce k torpédování přirozených opatření, už tak opožděných. To opravdu ne.

Autor je jezuitský kněz, rektor baziliky Nanebevzetí Panny Marie na Svatém Hostýně.