Brzy se ovšem začaly objevovat i aktivity odporu a protestu. Ať už šlo o protest na jednání brněnského zastupitelstva, či dokonce - nečekanou - diskusi na půdě Poslanecké sněmovny. Tam jsme byli svědky doslovného „vytěžování“ všech historických schematismů, klišé a hluboko vyjetých kolejí nenávisti. Prostor se znovu zaplnil argumenty o válečných obětech, o novodobých kolaborantech a nacistech; obraz „Sudeťáka“ opět navázal na to, jak se na vyhnance nahlíželo před rokem 1989. Jako kdyby se neudělalo opravdu velké množství práce na vzájemném pochopení a smíření. Vždyť jen česko-německá deklarace z roku 1997 byl obrovský krok, s nímž sice i tehdy někteří aktéři nesouhlasili. Přesto k podpisu došlo a do značné míry to byl symbolický krok, který měl uzavřít kapitolu případných vzájemných nároků. Ostatně v roce 2015 samotné krajanské sdružení vypustilo ze svých stanov jakékoli majetkové požadavky, ani to přitom nebylo se stoprocentním souhlasem všech.

Je tedy zjevné, že bolestivou kapitolu vzájemných dějin se dařilo dostávat do nové pozice. Postupně jsme se dokázali dívat na emočně vypjaté období s jistým nutným odstupem. I na české straně se otevřeně hovoří o nespravedlnosti a principu kolektivní viny. Představitelé krajanského sdružení, konkrétně Bernd Posselt pak stejně otevřeně přiznává podíl německých obyvatel na rozbití státu. Není to rozhodně jednoduchá a pro jednou uzavřená kapitola našich vzájemných dějin. Je to ovšem kapitola, na kterou musíme nahlížet především z pozice těch, kdo chtějí události mezi léty 1938 a 1946 otevřeně popsat, pochopit a nevnášet emoce z někdejších zločinů do dnešního veřejného prostoru jako balvan pro znovu budované barikády.

Jistě, není to rozhodně ani po více než osmdesáti letech jednoduché. Po celé dekády se na německé straně rozvíjela frustrace a pocit nespravedlnosti, který byl i tam politicky využíván a zneužíván. Ani toto nesmíme ztrácet ze zřetele. Na straně české se pak budoval „obraz Sudeťáka“ poměrně jednoznačně a systematicky. Dostával se například do filmové produkce, jako byly třeba poválečná Uloupená hranice nebo snímek Případ mrtvých spolužáků. Nehledě na to, že téma zlotřilého Sudeťáka se dostalo i do nostalgického televizního seriálu Panoptikum města pražského, o využití v seriálu Třicet případů majora Zemana ani nemluvě a pohádkový Trautenberk je pak typizovaným obrazem, na němž vyrůstaly celé generace. Žijete-li v takto emočně náročném tématu, které navíc není v celistvosti zcela jednoznačné, po celé generace, nelze se divit stavu společenské paměti.

Vítání nacistů?

Zjevně byly zapotřebí celé dekády, během nichž proběhly mnohé akce smíření - od pořádání pochodu do Pohořelic v rámci připomínek brněnského pochodu smrti až po letošní setkání v Brně. Jen si přitom zkusme představit, jak by veřejný prostor vypadal, kdyby se podobné setkání organizovalo třeba v polovině 90. let. Krajanské sdružení se tehdy ještě nezřeklo majetkových požadavků a český veřejný prostor by se stal mnohem emotivnějším kolbištěm - mimo jiné proto, že by zde působila ona generační paměť. Uvědomme si tedy, že jsme potřebovali téměř čtyři dekády na to, aby k něčemu podobnému mohlo dojít. A proměnit se musela nejen česká společnost, ale i německá strana, pokud jde o potomky vyhnaných. Zde objektivně hraje roli čas a odstup. A jestli se i po téměř čtyřech desetiletích začaly objevovat argumenty, že dochází k vítání nacistů, že jde o kolaboraci a podobně, nemá to s realitou už nic společného.

Na závěr si dovolím jednu odbočku kamsi do Jižní Ameriky. Při nedávné návštěvě Brazílie jsme byli s kolegou konfrontováni ze strany českého generálního konzula se zajímavou skutečností. Na jihu Brazílie se totiž rozvíjí početná česká komunita. Když nám pak pustil záběry z jejích setkání, viděli jsme sbor zpívající píseň Im schönen Böhmerwald. Jde totiž o potomky těch, kdo odešli hlavně před druhou světovou válkou hledat štěstí za moře, a v jejich rodných listech jsou místa jako Reichenberg, Gablonz a podobně. Nyní se cítí jako potomci Čechů - „Bémáků“ a připomínají si tradice a život v domovině svých předků. Pro ně nemusí být pojem „vlast“ nutně spojen s jedním jazykem a jednou kulturou, ale je spojen s místem, k němuž mají vztah. A na tento přístup by se dalo docela hezky navázat.

Autor je historik, ředitel Památníku národního písemnictví a spoluautor podcastu Přepište dějiny.