Když se po prvním úspěšném zdolání Mount Everestu 29. května 1953 ptali novináři Edmunda Hillaryho a šerpy Tenzinga Norgaye, proč se pouští do takového rizika, proč šplhají na ty nejvyšší vrcholky, oba reagovali památně. „Abych byl blíže bohům,“ odpověděl Tenzing. „Protože jsou,“ odvětil Hillary.

Obě odpovědi dávají smysl. V hebrejské Bibli jsou hory místy, kde se člověk setkává s Bohem. Na hoře Sinaj dostává Mojžíš desky zákona. Na hoře Karmel zápasí Eliáš s Baalovými proroky. Na Hoře Proměnění se zjevují Mojžíš a Eliáš – a Petr a spol. vidí na chvilku věci, jak skutečně jsou. Na horách je nebe níž, na horách Bůh sklání svá nebesa a sestupuje. Zároveň jsou hory věčnou provokací pro neklidné srdce člověka. Nevíme proč, ale toužíme se dostat na vrchol. Protože jsou.

Pokora je matkou obrů

Z evoluční psychologie víme, že geny tvarují nejenom naše těla, ale i myšlenky. Když si můžeme vybrat, intuitivně volíme dům spíše na pahorku než v zaříznutém údolí řeky. Snad proto, že z kopce je rozhled a spíše uvidíme případné nepřátele. A přejeme si, ať je kolem nejen čistá louka, ale francouzský nebo anglický park. Snad připomínka starých afrických lesostepí. Parkové úpravy kolem moderních zámků jsou možná vzpomínkou na dávné doby. Kdo stojí na kopci, má výhodu.

S mystikou je to riskantnější. V Andách i na Antarktidě jsem na Chestertonovu povídku mnohokrát myslel. Podstatou prostého detektivního příběhu z úvodu textu je dobrý a zbožný člověk, který má zlého, opravdu zlého bratra. Po hádce hledá ten dobrý člověk útočiště v Bohu, modlí se v lavicích, pak na kůru, na římsách a nakonec na věži kostela. Hluboko dole vidí zlého bratra a jemu se ve vteřině zatočí hlava, postaví se na místo Boží. Stačí vytáhnout z kapsy malé kladívko, rozevřít prsty – a gravitace dokoná své. Jak jsme u Chestertona zvyklí, jde o podobenství, snad až o výuku náboženství na netradičním literárním útvaru, na žánru detektivního příběhu.

Být ve výšce blízko Bohu, dostat se do mystických výšin (sic!) není bez rizika. Pokud si člověk nezachová pokoru, je v pokušení soudit svět, opřít se o své hodiny adorací, růženců, litanií a breviářů a rozhodovat, kdo je náš a kdo nepřítel. To je pokušení všech nás zbožných křesťanů, kněží, biskupů, biskupské konference. Nás kdo kážeme, a nás, kdo zpovídáme. „Vzhledem k výši svého postavení si věci, jako je vděčnost, již nemohu dovolit,“ tak nějak to říká ďábel u Dostojevského v geniálním postřehu.

Církevní dějiny i přítomnost jsou plné poučných příběhů, znovu a znovu – nejprve mladých lidí, kteří začínají s nadšením a modlí se, hodně se modlí, a pak v jedné chvíli, po několika vteřinách nebo mnoha letech, jako by překročili bludný kořen, za kterým už není návratu, a začnou soudit svět. Mohou mít za sebou mnoho obrácených duší a vykonaného dobra. Modlit se na horách a strmých skalách a modlit se hodně není bez rizika. Není pak až tak těžké uvěřit ve vlastní velikost. Navíc vás lidé obdivují a tleskají vám – a kdo říká, že jeho se to nedotýká, neví, o čem mluví. Jan od Kříže si dává pečlivý pozor, aby v dlouhých odstavcích Temné noci poukázal na chyby začínajících. My křesťané máme přijmout vlastní velikost, avšak s pokorou. Modlete se a modlete se hodně, ale pamatujte, že pokora je matkou obrů. Kázali jsme dříve shora z kazatelen, nekážeme více, a nevím, zda mě to má mrzet. Pohled shora dolů není bez rizika. Kdo je na trůnu, kdo má výše oči, je ve výhodě, je výše postavený, v plném významu toho slova. Jak je snadné vklouznout do role pastýře a usídlit se v ní. Mluvíte-li s pacientem na vozíčku, sedněte si k němu – klademe na srdce studentům medicíny. Oči musí být ve stejné výšce. Představte si velkou vizitu z pohledu pacienta. Ležíte a shora vám profesoři vykládají, jak to je. Také různé televizní show mají moderátora posazeného výše a za stolem, hosté jsou ponořeni v křesle a dívají se vzhůru. To aby bylo jasné, kdo je kdo.

„Z hlubin volám k tobě, Hospodine,“ říká žalmista a rovněž: „zvedám své oči k horám.“ Jdeme zespodu nahoru k Bohu, ale cesta je strmá a úzká a málo je těch, kdo ji nacházejí. Ten, kdo šel první, kdo byl první z andělů, nositel světla, lucifer, padl. Hříchem ďábla je pýcha, opak pokory. Důležitá je cesta a pohled vzhůru; jakmile se na jakémkoli místě cesty, klidně i hodně nahoře, kdo zastaví, obrátí oči dolů do údolí a začne poutníkům udílet dobře míněné rady, je konec. Běžte dál, zvedejte své oči k horám, nikoli k údolím, nezastavujte se, běžte.

Pro nás pro všechny: Je léto, čas dovolených, čas túr. Výstup na horu je symbolem našeho života. Odstup od údolí, od práce, od starostí. V Andách se složité životní otázky stáhnou na ty nejdůležitější: voda, sucho, bezpečí, jídlo. Máte-li tohle, vyhráváte. Modlete se, ani ne tak za druhé, za sebe se modlete. Abyste obstáli, až půjdete strmou a úzkou cestou. Až vám dobrý Bůh dá všechno dobré a budete mít nadbytek.

„Myslím, že stát na těch výšinách je dost nebezpečné, i kdyby se člověk modlil,“ řekl otec Brown.

„Myslíte, že by člověk mohl spadnout?“ zeptal se Wilfred.

„Myslím, že se může zřítit duše, i když tělo nespadne,“ odpověděl druhý kněz.

Autor je etik, biolog a farář v Lechovicích.