Při mši svaté během Celostátního setkání mládeže v Ostravě 13. srpna 2026 kázal arcibiskup Stanislav Přibyl o odvaze. Využil k tomu příběh biblické královny Ester, která byla zvolena za jednoho ze dvou hlavních duchovních patronů ostravského setkání coby vzor odvahy, vytrvalosti v modlitbě a ochoty riskovat pro druhé.

Možná jste někdy zažili situaci, kdy jste se začali modlit úplně automaticky. Něco se stalo, něčeho jste se lekli, něco vám hrozilo nebo vám na něčem opravdu záleželo. A najednou z vás vyšlo: „Bože, prosím tě, pomoz mi.“

Člověk může být dlouhou dobu bez modlitby. Může mít pocit, že Boha vlastně příliš nepotřebuje. Pak ale přijde chvíle, kdy nám začne, jak se říká, téct do bot. Zkouška, nemoc, problém doma, strach o někoho blízkého, rozchod, nějaké naše selhání nebo situace, ze které nevidíme cestu ven. Najednou se modlíme. Je to špatně? Vůbec ne.

Přesně tak se modlí Ester. Je královnou, žije v paláci, má postavení, krásné šaty i služebnictvo. Člověk by si mohl říci: té přece nic nechybí. Jenže najednou stojí před situací, ve které jí všechno její postavení není vůbec k ničemu. Její národ je ohrožen vyhlazením a ona ví, že musí jít ke králi a pokusit se svůj lid zachránit. Jenže přijít ke králi bez pozvání může znamenat smrt. A Ester se bojí.

To je na tom příběhu důležité. Bible nám neříká, že když budeme věřit, přestaneme mít strach, ale praví něco jiného: „Ve světě máte soužení, ale buďte dobré mysli. Já jsem přemohl svět.“ Všimněme si dobře, co Ježíš v evangeliu neříká. Neslyšíme od něj: „Nebojte se, protože se vám nic zlého nestane.“ Neříká: „Nebojte se, protože všechno dobře dopadne podle vašich představ.“ Ani neříká: „Když budete věřit, nebudete mít problémy.“ Říká: „Já jsem přemohl svět.“ Důvodem naší odvahy tedy není to, že jsme silní my, ale že Kristus je silnější než to, čeho se bojíme. Přesně to objevuje Ester. Má strach, ale udělá jednu zásadní věc. Vezme svůj strach a přinese ho Bohu. Říká: „Pomoz mně opuštěné. Nemám kromě tebe jiného pomocníka.“

Nemusíme si hrát na hrdiny

To je možná jedna z nejupřímnějších modliteb, které můžeme vyslovit, když se modlíme: „Bože, já nevím, co mám dělat.“ Nemusíme si před Bohem hrát na hrdiny. Nemusíme mu dokazovat, že všechno zvládáme. Nemusíme před ním používat nějaká zvláštní zbožná slova. Můžeme mu prostě říci: „Mám strach. Nevím, co mám dělat. Tohle jsem zase pokazil. Bojím se, že to nezvládnu. Bojím se, co si o mně budou myslet ostatní. Bože, já tě vůbec necítím ve své blízkosti.“

I tohle je modlitba. Možná právě tady začíná skutečný duchovní život. Ne tehdy, když před Bohem vypadám dobře, ale tehdy, když před ním přestanu cokoli předstírat.

Ester ve své modlitbě dělá ještě jednu zajímavou věc. Vzpomíná na to, co Bůh udělal v minulosti. Připomíná si Noema, Abraháma, Jonáše, Daniela a další. Znovu a znovu opakuje: „Od svých předků jsem slyšela…“ Proč to dělá? Protože má strach a potřebuje si připomenout, kdo je Bůh. Jako by si říkala: „Zachránil jsi Noema, Jonáše i Daniela. Byl jsi věrný jim, a proto se teď mohu svěřit tobě také já.“ A všimněme si, že podobnou věc dělá Maria v Magnificat, když říká, že Hospodin plní sliby, které dal Abrahámovi a jeho potomkům navěky.

My můžeme udělat totéž. Jen je potřeba k tomu seznamu přidat ještě někoho mnohem většího. Kristus zemřel a Kristus vstal z mrtvých. Právě proto může říci: „Já jsem přemohl svět.“ A tohle je základ křesťanské odvahy.

Učedníci vidí Ježíše, jak se modlí. Muselo být na jeho modlitbě něco zvláštního, protože když skončí, jeden z nich za ním přijde a řekne: „Pane, nauč nás modlit se.“ Učedníci přitom modlitby znali. Byli to věřící Židé. Znali žalmy, chodili do synagogy, znali Písmo. Přesto viděli, že se Ježíš modlí nějak jinak. Pro něj modlitba není jen povinnost ani odříkávání nějakého textu. Je to vztah. A Ježíš jim odpoví: „Když se modlíte, říkejte: Otče.“ Právě to je nejdůležitější slovo z tohoto úryvku evangelia: Otče.

Když se řekne duchovní svět, možná si představíme něco tajemného: anděly, démony, zázraky nebo různé nadpřirozené jevy. Jenže křesťanský duchovní život začíná mnohem prostěji. Začíná tím, že Bůh je skutečný, že mě zná, že je mi blízko, že k němu mohu mluvit a dokonce mu mohu říkat „Otče“. Duchovní život tedy není především vstup do nějakého tajemného světa. Je to vztah. Vztah dítěte k Otci. A z tohoto vztahu potom roste odvaha.

Vzpomínám si, jak jsem se učil plavat. Tatínek byl někde patnáct nebo dvacet metrů ode mě. Bylo to na přehradě Rozkoš. Stál jsem skoro po krk ve vodě a on na mě volal: „Připlav ke mně.“ Člověk musel překonat strach a zkusit to, protože na druhé straně stál táta a byl připraven mě vždycky zachránit. Musel jsem mu uvěřit a svěřit se do jeho rukou.

Modlitba není telefonní číslo

Možná právě tak máme rozumět Ježíšovým slovům: „Nebojte se.“ Ježíš nám v žádném případě neslibuje, že v našem životě nebudou situace, kdy bude potřeba odvahy. Ale slibuje, že bude v těch situacích s námi. A proto je modlitba tak důležitá. Není to kouzlo, kterým přinutíme Boha, aby odstranil všechny naše problémy. Znamená to, že se na Boha díváme, věříme jeho slovům a bereme ho za ruku. Možná se situace hned nezmění. Já už ani nevím, jestli jsem se tehdy v tu chvíli naučil plavat. Možná jsem si i loknul. Ale už jsem v tom nebyl sám.

Právě proto má smysl modlit se nejen tehdy, kdy nám teče do bot. Modlitba není telefonní číslo na Boha, které vytočíme jen v případě havárie nebo nouze. Je to vztah, o který musíme pečovat každý den, protože se každý den znovu vytváří. Možná si někdy říkáme, že neumíme dlouhé modlitby nebo že se nedokážeme soustředit. To říkám i já. Dnes ráno se mě ptal otec Lukáš (Lukáš Jambor, rektor olomouckého kněžského semináře – pozn. red.), jestli mám při modlitbě také nějaké potíže. No jasně, že ano. Nechci mluvit za druhé, ale já je mám. To vůbec nevadí. Zkusme někdy, třeba večer, odložit telefon. Opravdu ho odložit, třeba na druhý konec pokoje. A dát Bohu pět minut. Říci mu jednoduché věci: děkuji, promiň, prosím. Poděkovat za jednu konkrétní věc z toho dne. A říci mu jednu konkrétní věc, kterou právě potřebuji nebo ze které mám strach. A potom třeba jen chvíli mlčet. Co se stane?

Nemusí se stát vůbec nic mimořádného. Nemusíme nic cítit. Nemusíme slyšet žádný hlas. Možná nám budou hlavou běhat úplné nesmysly. Ale to nevadí. Protože modlitba není výkon. Vztah roste tím, že spolu trávíme čas. A na konci můžeme říci jen: „Ježíši, věřím a jsem rád, že jsi se mnou.“

Strach nemá rozhodovat o našem životě

V Otčenáši je ještě jedna krásná věta: „Chléb náš vezdejší dej nám dnes.“ Ježíš nás neučí prosit: „Dej mi dnes všechno, co budu potřebovat do konce života.“ Říká: „Dej mi chléb na dnešek.“ A to také velmi souvisí s odvahou. Možná nemusíme mít odvahu na celý život. Stačí odvaha k příštímu kroku. Ester také nepotřebovala znát celý plán. Potřebovala odvahu vstát a jít ke králi. Jeden krok. A možná má každý z nás před sebou nějaký svůj královský palác, do kterého se bojí vstoupit. Nějaký rozhovor, který odkládám. Někomu se omluvit. Něco přiznat. Někomu odpustit. Někoho se zastat. Přestat dělat něco, o čem dobře vím, že mě ničí. Nebo třeba udělat něco úplně jednoduchého: přiznat před ostatními, že jsem věřící. Možná se bojím. To nevadí.

Ester nám ukazuje důležitou věc: odvaha není nepřítomnost strachu. Odvaha znamená, že strach nemá rozhodovat o našem životě. Mohu mít strach, a přesto udělat odvážný krok, protože strach nemá poslední slovo. Poslední slovo nemá moje selhání. Poslední slovo nemá zlo. A dokonce ani smrt nemá poslední slovo. Poslední slovo má Kristus.

Proto bych vám, milí mladí přátelé, dnes nepřál jen to, abyste se začali více modlit. Přál bych vám, a samozřejmě i sobě, abychom objevili, ke komu se modlíme. Že je to Bůh, před kterým si nemusíme na nic hrát. Že je to Bůh, který nás zná. Otec, ke kterému můžeme volat. Kristus, který jde s námi do věcí, kterých se bojíme. A když někdy nebudeme vědět, jak se modlit, stačí začít stejně jako učedníci v dnešním evangeliu: „Pane, nauč mě modlit se.“ A když se budeme bát, můžeme přidat: „Pane, mám strach. Pojď se mnou. Já půjdu s tebou.“ Amen.