Rok 2026 zkoncentroval ve veřejném prostoru zájem o raně středověkou historii našeho prostoru – ať už šlo o výstavu Přemyslovci v Národním muzeu nebo o připomínku 900 let od obnovy rotundy sv. Jiří a sv. Vojtěcha na Řípu. Ve druhém případě se slavilo jak na místě samotném, tak při slavnostní mši v Roudnici nad Labem, kterou celebrovali olomoucký arcibiskup Josef Nuzík a strahovský opat Daniel Peter Janáček. Co si však lze vzít z událostí vzdálených od nás jedno předlouhé milénium? A proč daná věkovitá historie stále rezonuje i v části společnosti 21. století?

V době oslav svatováclavského milénia oslovili v roce 1929 také Karla Čapka, aby se nějakým způsobem vztáhl ke sv. Václavu. Čapek se ovšem s moudrým odstupem tak trochu vymezil, když konstatoval, že se jen těžko dokáže vcítit například do člověka žijícího na počátku 19. století, tedy sto let vzdáleného. Jak by měl pak chápat a přiblížit se k lidem, kteří žili před tisíciletím? Byla to úvaha racionální a střízlivá, zároveň se v ní skrývalo, co systematicky definoval sociolog a svým způsobem zakladatel paměťových studií Francouz Maurice Halbwachs. Ten píše o tom, že společenská paměť se neustále aktualizuje. Jednoduše řečeno, každá společnost, každá generace si z dějin vybírá, co ji oslovuje, co si dokáže vztáhnout k vlastnímu životu. Což je z velké části i případ nejstarších známých dějin. Nejsme schopni se přenést kamsi do 10. století, abychom chápali a vnímali tehdejší aktéry.

Emoce, která přetrvala století

Autoři přemyslovské expozice v Národním muzeu vydali k výstavě reprezentativní katalog, v jehož úvodu se mimo jiné píše: „Na konci přemyslovské epochy (1306) se setkáváme s konsolidovaným královstvím, které patřilo mezi nejkompaktnější a nejmocnější součásti Svaté říše římské… Rozvoj českých zemí se projevil ve všech stránkách společnosti a zanechal po sobě mimořádně intenzivní odkaz.“ Pro naše dnešní chápání je to důležité konstatování. Jednak hovoří o etablování primární státní struktury, přirozeně spjaté s postupující christianizací, a jednak definuje sílu onoho útvaru a s ní i význam v širším evropském prostoru. A zde musíme postoupit od konstatování odborníků na raný středověk k tomu, jaká je recepce tohoto období v širší veřejnosti.

Když britský historik Richard J. Evans psal dílo „Na obranu historie“, uvedl: „Pokud jde o pochopení minulosti, historikové jsou uznávanými odborníky. Ale ve vztahu k tomu, jak chápeme minulost, žádnými odborníky nejsou.“ Což je zjednodušení klíčového momentu role dějin ve společnosti. Rozdíl mezi historickou realitou a jejím obrazem a rolí ve společnosti může být vskutku radikální. Vždyť vzpomeňme jen, jakými proměnami si procházelo a vlastně stále prochází husitství, vzdálené od nás šest staletí. Od obrazu velikosti přes zahlížení na loupeživý charakter radikálů až k piedestalu národních dějin. A patrně stále dokola.

Významným momentem takových pohledů na dějiny je vnímání důležitosti, velikosti a významu. A právě zde Přemyslovci nesporně sehrávají svou historickou roli, která v sobě nese ještě jeden emoční moment přežívající staletí. Panovnické rody, které se vystřídaly na českém trůně, měly během staletí své světlejší i temnější okamžiky – ať už to byli Přemyslovci, Lucemburkové, Jagellonci nebo nakonec Habsburkové. Ale jen jeden rod – ten přemyslovský – si v historické paměti podržel, že je považován takzvaně za „domácí“. Ještě jsme v historické paměti vzali za vlastního Karla IV., z velké části proto, že jeho matka byla z rodu Přemyslovců. Následně se nám v podobném světle zjeví v dějinách maximálně Jiřík z Poděbrad, opět přitom v pozitivní konotaci toho „domácího“ krále. Přemyslovci tak mají nespornou výhodu dvou vzájemně se doplňujících aspektů. Jsou jednak významní a jednak „naši“. Samozřejmě nikdo z nás nemá reálně nic společného s Vratislavem II. nebo Václavem III., ale školní dějepis, veřejný prostor a vyprávěný národní příběh nám zanesly do hlav uvěřitelný obraz našeho „nástupnictví“ po Přemyslovcích.

Vlastivěda u táborových ohňů

Skvělý medievista, a zejména v 90. let také důležitý popularizátor historie Dušan Třeštík se dlouhodobě zamýšlel nad rolí historie ve společnosti, nad fenoménem vyprávění národních příběhů, rozporem mezi historickou realitou a mýtem. Opět zjednodušeně řečeno: na jedné straně demaskoval konstrukty národních mýtů, na straně druhé musel konstatovat, že každá společnost potřebuje ono „vyprávění příběhů u táborových ohňů“. Je to nesporně důležitý tmel budování společného vědomí našeho pobytu na konkrétním území. Vztahujeme se k našim předkům – ať už stavěli rotundu na Řípu, bojovali u Lipan, utíkali z Bílé hory nebo obcházeli českou krajinu s obrozeneckými knihami ve velkých kapsách kabátů či sutan. Je to snaha o jeden uvěřitelný a významný národní příběh.

Pro životaschopnost podobných příběhů, které si vyprávějí všechny národy světa po svém, je klíčové zdůraznění významu, důležitosti, respektu. Raně středověký přemyslovský stát v našich očích tento respekt má. Pohybujeme se zde mezi sv. Václavem jako ideálem světce-panovníka, dramatickými předěly bratrovražedných bojů až k chrabrosti vojáků Vladislava II. před Milánem. Ostatně pro mou generaci vypálily do historické paměti nesmazatelným způsobem tyto momenty komiksové „Obrázky z českých dějin a pověstí“. Když se pak během 19. století formoval na vlně nacionalismu moderní český národ, hrála v něm historie klíčovou roli. Toto století na jedné straně hovořilo novým jazykem a zdůrazňovalo nové okamžiky v životě společnosti, ale na druhé straně byl význam národních společenství odvozován od jejich starobylosti. A zde je nesporně jeden z úhelných kamenů vnímání raného středověku jako zakladatelského období našeho státu i přes rozpětí jednoho tisíciletí.

Právě zdůrazňování toho, kdo je zde „odjakživa“, hrálo fatální roli i v česko-německém vztahu. Dodnes tento ahistorický přístup rezonuje ve veřejném prostoru, jako například během setkání Krajanského sdružení v Brně na jaře tohoto roku. Svou roli v sebe-vnímání během posledních dvou staletí pak hrálo, do jaké míry jsme v našich dějinách viděli „velikost“, která překračovala hranice zdejšího moderního státu. I proto se ve středu pozornosti ocitali husité jako právní radikální reformátoři Evropy – např. i v očích spisovatele Milana Kundery. A s tímto úhlem pohledu si svou důležitost zachovávali i Přemyslovci, zejména pokud jde o expanzi na sever či na jih. V případě krále „železného a zlatého“ Přemysla II. Otakara se pak méně akcentoval vnitřní stav království, na rozdíl od jeho expanzivních kroků od Baltu po Svatou říši římskou.

Středověk v popkultuře

V případě úlohy dějin ve společnosti, vnímání historie a předávaných obrazů samozřejmě nehrají roli pouze historici. Literární stránka „vyprávění u ohňů“ je zde stejně důležitou formou. Mnohé historické zápletky, vztahy, rozhodnutí, úspěchy i tragédie dostávaly svou podobu v novelách, románech, básnických eposech, později v rozhlase, televizi, filmu a mají potenciál najít si svou podobu i v novodobých mediálních projektech, včetně počítačových her nebo nejnověji klipů generovaných AI. Zde neopomínejme roli romantizace středověku, barvotiskový obraz rytířů, královských dvorů, stejně jako onen temný obraz středověku plný špíny, bláta a těžkého života. Jsou to vlastně dvě polohy toho, jak se středověk zobrazuje – buď bude kostýmně barevný, nebo v něm bude pršet a budete se brodit bahnem. Ani jedno samozřejmě nevystihuje realitu života člověka mezi 10. a 13. stoletím.

Jiné kulisy, stejné svědomí

Kdybychom se vrátili ke skepsi Karla Čapka a zkusili si ji aktualizovat ve chvíli, kdy fascinovaně hledíme na skvělé výstavě Přemyslovci na doklady raně středověkých dějin, co se s námi vlastně děje? Můžeme s jistým nadhledem obdivovat kulturu tehdejší doby. Můžeme být nadšeni ze setkání s autentickým předmětem, který vznikl a hrál svou roli před více než tisíci lety. Čím je to ale pro nás důležité? Patrně nechceme zůstávat v pozici jakési „fetišizace hmotných pramenů“, jsou to přece jen „pouze“ doklady určité doby, příběhu, aktérů. Žijeme ovšem v době narůstajících nejistot a zpochybnění dosavadního planetárního klidu, kdy historie může opět po letech sehrávat roli jakéhosi stabilizátoru identit. A když propojíme sílu tradovaných dějin přes školu až po veřejný prostor, najednou mohou být naše nejstarší středověké dějiny vhodnou kotvou. Jistým způsobem se ovšem vracíme do 19. století, kdy měla být ona „odvěkost“ argumentem pro život národního společenství v přítomnosti a jeho cesty do budoucnosti.

Možná tak trpím podobnou skepsí jako Karel Čapek v roce 1929. Nedokážu se osobně přiblížit člověku z 10. století a při konfrontaci s (fascinujícími) doklady života raně přemyslovského státu nepřichází ani dojetí ani jakási podoba historické hrdosti na něco, co je „naše“. Nechávám tak dějiny vlády tak trochu stranou a možná mě více bude ponoukat k přemýšlení tehdejší proces christianizace a vědomí, že na jistých nezpochybnitelných hodnotách můžeme žít napříč staletími. Ano, jsou před námi možná docela jiné výzvy nastupujícího informačního věku. Překvapivým zjištěním však může být skutečnost, že výzvy se možná mění, ale co se nemění, je otázka našeho vlastního svědomí, jak se v konfrontaci s nimi zachováme.

Autor je historik a ředitel Památníku národního písemnictví. Spolu s Martinem Gromanem vystupuje v podcastu Přepište dějiny.