Dnes chceme vzdát zvláštní poctu ctihodnému Robertu Schumanovi – v tomto centru, které nese jeho jméno, a především zde, v Moselském regionu, kde dlouho žil, kde je pochován a který po mnoho let zastupoval v Národním shromáždění. Právě z tohoto regionu, s jeho pohnutými osudy v 19. a 20. století, čerpal inspiraci, aby pomohl utvářet Evropu dneška i zítřka prostřednictvím své proslulé Deklarace z 9. května 1950. Tento text představuje zároveň výchozí i konečný bod jeho úsilí o smíření a jednotu evropského kontinentu, které vyznačovalo celý jeho život.

Chceme se v myšlenkách vydat na cestu, která začíná u kořenů Evropy, vede k její současnosti a směřuje do budoucnosti. Ptáme se, jak byl Robert Schuman formován dějinami této země, jejímž byl synem, a jak zásadně přispěl k utváření moderní Evropy do té míry, že je považován za „otce zakladatele“.

Co je evropská identita?

Podat definici Evropy je vždy obtížné, ať už jde o současnost, nebo o minulost. Evropa si totiž uvědomovala svou identitu postupně, v historických epochách helénistické civilizace, Římské říše a poté v období šíření křesťanství a v průběhu času integrovala nové kultury, mezi jinými germánské a slovanské, a postupně zahrnovala stále rozsáhlejší oblasti.

Evropu je tedy třeba chápat předně jako kulturní a historickou realitu a teprve potom jako realitu geografickou. V průběhu staletí nabývala nových hranic a nových definic, procházela obdobími růstu, hlubokých krizí i nových renesancí. Jednou z konstant, kterou lze v její dlouhé a bouřlivé cestě dějinami pozorovat, je skutečnost, že se rozvíjela a pokročila tehdy, když byla schopna zpracovat pozitivní aspekty své minulosti a znovu je prezentovat v nových a kreativních podobách díky setkání s druhými. Evropská civilizace je totiž také výsledkem dávných setkání, jakkoli nebyla vždy snadná. Stačí si vzpomenout na přítomnost arabské kultury na Pyrenejském poloostrově nebo na pronikání „Starého kontinentu“ do „Nového světa“, které vedlo – někdy bolestivě – k novým syntézám na americkém kontinentu.

Abychom však pochopili tuto dlouhou historii, nelze opomenout dalšího otce Evropy: svatého Benedikta, kterého svatý papež Pavel VI. v roce 1964 prohlásil za patrona Evropy a označil ho za „posla míru, tvůrce jednoty, učitele civilizace“. Pomoc chudým, nemocným a starým lidem; výchova dětí a univerzity; nemocnice a lékařství; architektura a stavebnictví; rozvoj věd; právo a organizace měst i států samých – tolik oblastí života v Evropě bylo hluboce ovlivněno sv. Benediktem a jeho mnichy! Nebýt této mnišské kultivace, evropská civilizace, jak ji známe, by neexistovala. Zde, v Métách, mimo jiné díky dílu sv. Chrodeganga, vládl benediktinský duch bratrství, společenství a sdílení. Právě odtud se gregoriánský chorál rozšířil do karolínských území a přinesl harmonii a krásu na celý kontinent.

Nelze tedy hovořit o Evropě, aniž bychom zmínili křesťanství. Robert Schuman si toho byl dobře vědom, když prohlásil: „Křesťanství učilo o přirozené rovnosti všech lidí, dětí téhož Boha, vykoupených týmž Kristem, bez rozdílu rasy, barvy pleti, třídy či povolání. Uvedlo do povědomí důstojnost práce a povinnost všech věnovat se jí. Uznalo prvenství vnitřních hodnot, které jako jediné člověka zušlechťují. Univerzální zákon lásky a milosrdenství učinil z každého člověka našeho bližního – a právě na něm se od té doby zakládají společenské vztahy v křesťanském světě.“

Další z otců zakladatelů současné Evropy Alcide De Gasperi (italský politik – pozn. red.) se k němu připojuje a klade důraz na „společné evropské dědictví“, tedy na „onu jednotnou morálku, která vyzdvihuje osobnost a odpovědnost lidské osoby s jejím kvasem evangelního bratrství, s její úctou k právu zděděnému ze starověku, s její úctou ke kráse zušlechtěné v průběhu staletí, s její touhou po pravdě a spravedlnosti vytříbenou tisíciletou zkušeností“. (…)

V tomto ohledu má velký význam článek 17 Smlouvy o fungování Evropské unie. Podporuje „otevřený, transparentní a pravidelný dialog“ s církvemi, vždy s respektem a bez zasahování do „statutu, kterému se těší“ v členských státech. Sekularita, která upravuje život států, neznamená pouze nekonfesní charakter občanských institucí, ale předpokládá skutečnou spolupráci mezi stranami, stejně jako respektování autonomie církví ze strany státních a unijních orgánů a podporu jejich svobody organizace, projevu a vyznání.

Jde o to, vrátit se k prameni hodnot, které tvoří základ občanského soužití, tedy „všeobecných hodnot nedotknutelných a nezcizitelných práv člověka, svobody, demokracie, rovnosti a právního státu“ (Smlouva o Evropské unii, preambule). V dnešním multikulturním kontextu vede potvrzení všeobecnosti těchto hodnot, které je nezbytné pro jejich přežití, také ke znovuobjevení vlastních kořenů a k otevřenosti dialogu s druhými. (…)

Nová etapa kontinentu

Současná Evropa totiž stojí před novou etapou své dlouhé historie setkávání, a to s příchodem mnoha mužů a žen na tento kontinent, kteří prchají z válečných zón, před pronásledováním nebo hledají lepší život daleko od chudoby a bídných životních podmínek.

Jak jsem řekl během své nedávné návštěvy Kanárských ostrovů ve Španělsku: Lidská důstojnost vyžaduje legální a bezpečné cesty, pomoc a podporu, skutečnou spolupráci v boji proti převaděčům, účinnou ochranu obětí, seriózní procesy přijímání a integrace a politiku, která každému člověku umožní žít důstojně v jeho vlasti.

To všechno ale ještě není dostačující. Přijmout člověka znamená začlenit ho jako člena vlastní rodiny, nabídnout mu možnost rozvíjet své talenty, schopnosti a citlivost, ale také vcítit se do ducha domu, který ho přijímá. Je třeba postihnout historický význam toho, co se děje, totiž bezprecedentní setkání národů a kultur, jež nás vybízí k tvůrčímu znovuobjevení našich kořenů a zároveň k pozornému naslouchání druhému. Všeobecnost základních hodnot Evropy nám dává jistotu, že tento dialog je možný a že může poskytnout našim společnostem pevný základ a umožnit, abychom účinněji působili ve prospěch míru a smířeného světa.

Právě toto jasné vědomí inspirovalo muže jako Schuman k překonání rozporu mezi kulturními identitami a k vytvoření evropských institucí po skončení strašlivé tragédie druhé světové války, která ukázala, jak velké zlo dokáže člověk způsobit, když se domnívá, že při výkonu své moci nenarazí na žádné překážky.

Robert Schuman, který zažil neustále se měnící hranice, přispěl k položení základů Evropy, která si uvědomovala naléhavost zboření zdí, jež ji rozdělovaly. Jeho křesťanská výchova mu vštípila hodnotu rovnosti bez ohledu na rasu či sociální třídu a naučila ho úctě k práci. Střídání různých národních suverenit v něm utvrdilo význam mezinárodního práva a hodnotu daného slova. Schuman, který vyrůstal v prostředí, kde se zdálo, že pýcha a duch pomsty převládají, se zasazoval o mír a bratrství mezi národy, které si po dlouhých vzájemných bojích konečně uvědomily, že se navzájem potřebují.

Jaká ponaučení tedy Robert Schuman zanechal dnešní Evropě a světu? Především je to hluboká touha po míru. Bohužel se dnes válka znovu objevila, a to i v Evropě: nové „zbytečné krveprolití“ (viz slova papeže Benedikta XV. z roku 1917), které každý den způsobuje nespočet civilních obětí. A i dnes, stejně jako v roce 1950, zůstávají slova obsažená v Schumanově deklaraci aktuální: „Příspěvek, který může organizovaná a živá Evropa poskytnout civilizaci, je nepostradatelný pro udržení mírových vztahů.“ (…)

Iluze zbrojení

Hledání míru v Evropě, stejně jako ve zbytku světa, se samozřejmě nesmí zaměňovat s naivním irénismem (filozofický směr mířící k překlenutí rozdílů mezi světonázory – bez ambice hledání pravdy – pozn. red.). Naopak, Schumanova slova jsou aktuálnější než kdy jindy: „Světový mír nelze zachovat bez tvůrčích snah úměrných nebezpečím, která jej ohrožují.“ Je však třeba se mít na pozoru před iluzí zbrojení. „Není náhodou, že opakované výzvy ke zvýšení vojenských výdajů a z nich vyplývající rozhodnutí jsou mnoha vládci prezentovány s odůvodněním, že ostatní představují nebezpečí“ (Poselství ke Světovému dni míru, 1. ledna 2026). Podpora míru je aktivní činnost. Dnes si musíme položit otázku, zda skutečně vyvíjíme „tvůrčí úsilí“ na podporu světového míru, nebo zda se pouze snažíme „regulovat krvácení války“ a lépe se připravit na ty, o nichž předpokládáme, že teprve přijdou.

Evropa podle Schumana je kontinent, kde se dává přednost dialogu před ozbrojeným střetem; kde se sdružují zdroje, aby se zajistilo, že „každá válka (…) se stane nejen nemyslitelnou, ale i materiálně nemožnou“ (tamtéž). Evropa podle Schumana je založena na dodržování mezinárodního práva, které na rozdíl od vnitrostátních práv nemůže být státem vynuceno silou, ale opírá se o všeobecně uznávanou zásadu pacta sunt servanda (smlouvy se mají dodržovat – pozn. red.). Tato zásada je pečlivě zachovávána specifi ckou legislativou tohoto regionu, která platí i pro vztahy mezi státem a katolickou církví na základě konkordátu z roku 1801 mezi Svatým stolcem a Francií, jenž je stále platný.

Mezinárodní právo a multilateralismus zdůrazňují skutečnou rovnost států v jejich vzájemných vztazích a představují nejlepší protilátku na touhu po nadvládě, která je zdrojem každého konfl iktu. Dnes se vztahy mezi lidmi i mezi státy jeví stále barbarštějšími. Pohrdá se hodnotou daného; lži a podvody se stávají předmětem chlouby. Evropa může této spirále učinit přítrž díky úctě k druhému, kterou dokázala pěstovat a zachovat, neboť v posledních osmdesáti letech dostatečně prokázala, že je možné prosazovat odlišné názory, požadavky a zájmy tím, že se strany setkávají, místo aby se střetávaly.

Schuman nám připomíná, že je třeba vždy projevovat realismus a odvahu: „Evropa,“ tvrdil, „nevznikne náhle ani jako hotová konstrukce: vznikne skrze konkrétní činy, které nejprve vytvoří skutečnou solidaritu.“ Nikdy nesmíme ztratit důvěru ve svou schopnost pokročit vpřed, i když jsou učiněné kroky někdy malé a téměř nepostřehnutelné. Moderní nárok „mít všechno a hned“ neodpovídá evropské historii a kultuře, které naopak učí hodnotě času a trpělivosti. Právě malými kroky lze tuto konkrétní solidaritu oživit, což znamená, že se nikdo nebude cítit opuštěný či zapomenutý.

Buďte tvůrci společenství

Když sdílím tyto úvahy, myslím především na mladé lidi, kteří jsou povoláni budovat Evropu dneška i zítřka. Jak už poznamenal Schuman: „Ať se tato myšlenka smířené, sjednocené a silné Evropy stane od nynějška mottem pro mladé generace, toužící sloužit lidstvu konečně osvobozenému od nenávisti a strachu, které se po příliš dlouhém období rozkolů znovu učí křesťanskému bratrství.“

Mladým lidem říkám: Mějte odvahu zodpovědně žít poslání budovat pokoj ve svých srdcích, ve svých vztazích, ve svých rodinách, ve školách a na univerzitách, v životě svých měst, svých zemí i celé Evropy. Nepodléhejte logice násilí a útlaku. Milujte život v každém okamžiku a nebojte se budoucnosti! Nebojte se založit rodinu, mít děti, bránit důstojnost každého člověka od prvního okamžiku v matčině lůně až do posledního dechu. Nebojte se neúnavně pracovat ve prospěch svých společenství, a to i prostřednictvím politické angažovanosti. Buďte tvůrci společenství!

A s vámi bude pevně zakořeněná Evropa i nadále vzkvétat a inspirovat celý svět. Kéž vás Bůh v těchto rozhodnutích podepírá a kéž požehná a chrání celou Evropu!